Pan Klein

Polud jsem si "stěžoval" na nedostatek souvislostí v "První klidné noci", potom s nimi šetří Costa-Gavras v "Panu Kleinovi" ze zásady. Pan Klein odhaluje vztahy a důsledky (příčiny již méně), které nás nechávají zcela bezradnými. A čím víc toho ví, a čím méně toho víme my, začínáme tušit jeho neblahý konec. Horečná snaha o vlastní obhajobu, která se postupně mění v palčivou snahu o poznání (Roberta Kleina druhého, který se stává prvním, a nakonec jedním) se stává posedlostí, která ho nakonec musí nutně zničit; jako okaždá posedlost vlastním Já. Inspiraci Kafkovým procesem nelze pominout, avšak mohl i sám inspirovat, třeba v dramatu Kressmanna Taylora - Adresát neznámý (2003). (21.08.2017)

Mysteriozní drama o tom, jak Alain Delon nastoupil do vlaku do Buchenwaldu. Proč a jak se tam dostal, můžete pozorovat přibližně na dvouhodinovém pomalu se vlečícím formátu. Začátek slibný, situovaný překupník těží z nepříznivé společenské situace Židů. Na tom se dalo stavět. Jenomže tvůrci se rozhodli vyprávět příběh posedlosti, který nehodlali moc pojmenovat, konkretizovat a ani dotáhnout aspoň ke slušnému napětí. Gradace trochu chybí, fandit Alainovi dost dobře nejde, pořád se jen čeká, co ten druhý, a on je spíš jak Godot. Nemastné neslané, a to mám filmy z okupované Francie nejradši! (06.11.2023)

Až noir film o prvním židovském transportu z Paříže. Delon zde dostal prostor hrát na všechny strany (ač i zde jeho charakter má slabost pro křehké pohlaví) a je zde zcela posedlý pátráním po svém jmenovci, jenž mu tak obrátil život naruby. Losey je jeden z těch klasických vypravěčů, kteří dodržují lineární kontinuitu, žádné předbíhání, žádné skoky, jednotné tempo. Ruční kamera je zde až voyersky skromná a hudba zde jen emotivně zahalí nejzásadnější momenty. Scénář je velmi nápaditý a dá hercům hodně šancí ukázat, na co mají. V dnešní době je film občas až moc pomalý a některé symbolickéí scény (kabaret) jsou trochu zbytečné, ale zase pohled na válečnou Paříž je tu dokonalý. Pro mě osobně to je asi zatím nejzajímavější film s Alainem. V roce 1942 všichni chtěli z Evropy pryč, jen Robert by tu zůstal, kdyby si někdo nezahrával s jeho identitou... (23.07.2011)

Velice ponurá atmosféra nemilosrdně prodchnutá zvyšujícím se napětím, vzrůstající nejistotou, obavamy, bezvýchodností. Silně dramatická, působivá a skvělá hudba Egista Macchi a Piera Porteho tuto atmosféru už jen dokonale podtrhuje. Už jen úvodní scéna měřící a posuzující lidi jako dobytek a podle pochybných měřítek určující jejich rasu! Grrr! A ještě si za to zaplatili 15 franků. 15 franků za naprosté ponížení a přidání pochybností o své budoucnosti. Film pokračuje zpočátku celkem nevinnou, ale v důsledku zcela zásadní scénou prodeje jednoho obrazu jedním Židem (Jean Bouise) jednomu alsaskému obchodníkovi (Alain Delon), který morálními zásadami zrovna moc nehýří. "Je snadné jednat s někým, kdo prodat musí, viďte!?" "Ale já ho nemusím koupit a také nejsem sběratel. Pro mne je to práce." Píše se 16. ledna 1942 a do 16. července zbývá přesně sedm měsíců. Přípravy na Razii Vel´d´hiv, které se po druhé koleji tohoto temného kafkovského příběhu s mrazivou urputností řítí na pařížšký "Zimní veledrom", odkud bylo vlakem do vyhlazovacích táborů deportováno více než 13.000 Židů, mi nahánělo doslova hrůzu. Naprostá šílenost. Vyfabulovaný příběh bych si tak nebrala, ale představa, že takhle nějak to bylo, je zkrátka děsivá. (Já vím, že o holocaustu bylo natočeno nespočet filmů, ale když si uvědomíte, že tohle řídili samotní Francouzi...!) A vedle těchto horečných příprav vede pan Klein osobní boj, hledání, pátrání, nepochopitelná poznání a nedorozumění. Nejdříve věří tomu, že jedna návštěva redakce židovských novin, které mu skončily u jeho "nežidovských" dveří, vše vyřeší. Sám na sebe upozorní policii. Co by se stalo, kdyby to neudělal? Ale hlavní otázkou zůstává, kdo je ten druhý Robert Klein a co po něm vlastně chce? A stejně zmatený a nejistý zůstává i divák. Monsieur Delon JE monsieur Klein. A oči pana Kleina jsou dostatečně výmluvné. Delon působí ve své roli přirozeně a je sympaticky „delonovsky“ uměřený. Musím se přiznat, že když jsem film viděla poprvé, tak jsem ho tak úplně nepochopila, protože mi hloupou nepozorností uniklo pár zásadních drobností, a zůstalo plno nezodpovězených otázek, které mi nedaly a dala jsem si ho ještě jednou. Na konci jsem pochopila, ale některé zásadní otázky přetrvávaly. Po prozkoumání francouzské Wikipedie a pochopení historických událostí, které jsou pro tento skvělý film dost důležité, a po pozorném sledování těch drobných jednotlivostí a zdánlivě nedůležitých dílčích činností, jsem napotřetí konečně pochopila. Otázka mi nezůstala žádná, všechno to do sebe zapadalo jako skládanka. Mrazivý a depresivní pocit však přetrvává, možná se tím poznáním ještě prohloubil. Silný filmový zážitek, nezapomenutelný snímek. Mr. Losey, thank you!!! PS: Ze zvědavosti jsem na několik málo minut (večer 16. 3.) přepnula na ČT2 a v naprostém rozčarování jsem utíkala rychle pryč. V tomto případě musím souhlasit s igim B. V této podobě pro mne nepoživatelné a degradující celý film. Désolé. (11.03.2012)

Citlivá a tak trochu i náladová štúdia ľudskej ľahostajnosti, nesprávnej identity a dvojníctva, teda všetko tém, na ktoré som istým spôsobom zaťažený, a preto mi nedá nepovedať, že spomínané motívy sa okrem tradičnej tvorby Alfreda Hitchcocka či Davida Lyncha, objavujú už v Bibliii, a svoju renesanciu zažívajú v romantizme 19. storočia, napr. E. A. Poe v poviedke . W i l l i a m . W i l s o n . zachytáva rozpoltenie osobnosti medzi vedomie a svedomie, na čo mu slúži práve symbol dvojníka. Aký je však Loseyov Pán Klein? Typ priemerného, neutrálneho zlatokopa, ryžujúceho v mútnych vodách vichystického Francúzska, ktorého život sa rozpadne ako domček z kariet v okamihu, keď zistí, že má dvojníka. Žida. Nikdy ho síce nestretol, ale túžba pozrieť sa mu do očí sa stáva jeho posadnutosťou... (17.10.2010)