Volám sa Khan

Přiznávám, že z této filmové výzvy jsem měla vzhledem k tématu největší obavy, ale nakonec to bylo docela fajn. Jasně, příběh o chytrém a milujícím autistovi je naivní a černobílý až běda, ale takové věci se u pohádek neřeší. Protože Khan je pohádka. Pohádka o tom, že na světě jsou jen dva druhy lidí, zlí a ti hodní, co konají dobré skutky, a že nezáleží na původu ani náboženství. Pohádka, plná smutku i optimismu, smíchu i dojetí, zkrátka přesně tak, jak to umí jen Indové. Výborné to bylo, když se Khan svým svérázným způsobem sbližoval s Mandirou, to jsem se přistihla, že se permanentně usmívám, protože mě tahle netradiční lovestory opravdu bavila. Jenom škoda, že čím víc se to přibližovalo závěru, tím také přibývalo patosu, ale takového spíš americky patriotického, což celému snímku v mých očích uškodilo. Zato herecký výkon hlavního představitele, ten byl na pět hvězd. Filmová výzva 2016 (21.08.2016)

Na svete sú len dva druhy ľudí - dobrí a zlí... A presne o tom to je - je zbytočné ľudí rozdeľovať na základe rasy, náboženstva, spoločenského postavenia alebo podľa vzhľadu, pretože ani jedno z týchto delení nedokáže človeka naozaj úspešne definovať. Rizvan Khan je takým indickým Forrestom Gumpom, akurát že v trochu vážnejšom prostredí. Prvá tretina filmu ma moc nechytila, pretože dej bol príliš priamočiary a miestami až presladený. No potom sa to po 9/11 všetko zlomilo a celé sa to rozbehlo. Reálne tu boli vykreslené tie ľudské predsudky, keď razom každý moslim sa stal skrytou hrozbou a obávaným teroristom. Vďaka čomu sa následne dej filmu viacero krát radikálne láme a už nič nieje razom ako predtým a budúcnosť sa zrazu stala úplne neurčitou. Veľmi veľa pekných scén, dialógov a myšlienok sa tu objavilo, čo vytvorilo z tohto filmu hodnotné dielo (bohužiaľ miestami boli niektoré scény trošku prehnané). No celkové posolstvo bolo krásne, kiežby si ľudstvo bralo príklad z Rizvana a odhodilo svoje nechutné predsudky! (12.07.2013)

Začnu od konce: Barrack Obama [zde si představ můj hlasitý smích]. Já sice nevím, jak by měl vypadat takový autista, ale toto? Rainmano-Ježíš? Ani mi nevadilo, jak pan režisér skáče z extrému do extrému, mírumilovní muslimové, zhovadilí amíci, zhovadilí muslimové, muslimští amíci a mírumilovní zhovadilci. Ani mi nevadily drobné nedostatky při Khanově růstu a chování. Problém mám s nadsázkou při Khanových heroických projevech, která filmu ubírá na věrohodnosti. Vždyť každý blbec by tu vodu dostal ven tisíci jednoduššími způsoby a co teprve ty záplavy? Velmi vážné téma, které jsem nakonec nemohl brát úplně vážně. Takže nejzásadnější otázka zní: Je nadproporční momma Jenny neuvěřitelně obézní černá žena nebo neuvěřitelně černá obézní žena? My name is Otto Flick and I’m not a total dickhead! 65% (20.02.2012)

Vůbec by to nebylo špatné drámo, kdyby to nebylo tak křečovitě hloupě levně pitoreskně Bollywoodsky natahované a v poslední třetině tak happyendovsky přeslazené, že se vytratila veškerá logika. Možná mi to uniklo, ale chybělo mi na konci "Khane, jsem těhotná", aby byl patos dokonalý. Kdyby z toho vypustili část se snahou potkat prezidenta a spíš se zaměřili jen na hledání vraha, bylo by to 100x lepší, než snaha psychicky méně vybaveného jedince spasit svět, nemluvě o absurdnosti zamilováni se do Khana. Obě hlavní postavy to zahráli moc pěkně, ale to indické sladidlo filmu dosti vadí. (16.07.2011)

Těžko říct, proč se právě indičtí filmaři nejvíc zabývají komplikacemi v životech amerických muslimů po 11. září a ani nemá cenu o tom v tomto komentáři spekulovat. Mnohem důležitější je, že My Name Is Khan je z této vlny indických filmů ten nejvyrovnanější a nejlepší. _____________________ Ostatně je také poměrně prostý a (záměrně) naivní, avšak ve svých simplifikacích nestaví muslimy do pohodlné role ukřivděných obětí (jako New York), ani netrpí nekoncepčností (jako realističtější a sebekritičtější Kurbaan). V zásadě prosazuje tři základní myšlenky: lidé se profilují jen dle svých skutků, problémy se nemají přehlížet, ale řešit a všechno (krom smrti) je vždy možné napravit. _____________________ Že půjde o milý a dobrosrdečný film, od Karana Johara každý čekal; na rozdíl od jeho předchozí počinů je však výrazně civilnější a daleko méně expresivní co se emocí týče. Tato vlastnost je přímo ukotvena v ústřední osobnosti Rizvana, jemuž Aspengerův syndrom výraznější projevy emocí nedovoluje a při klíčovém zvratu filmu tak vlastně stojí za jeho rozchodem s Mandirou. Je rozhodně fajn, že za patáliemi hlavních postav nestojí jen předsudky jejich spoluobčanů a film má daleko do toho být hysterický (akty proti-muslimského násilí, které se v něm objevují, vychází ze skutečných incidentů) . _____________________ Pokud Rizvan při své podařené a úspěšné cestě někde zakopnul či zavrávoral, tak to jistě bylo u způsobu vyprávění, které je znázorněno jako čtení jeho deníku. Ten byl ovšem psán pro Mandiru a proto je nelogické, aby v něm byly uvedeny i události, o nichž musela dávno vědět. Další drobný problém představuje pasáž s hurikánem, jenž je sice vizuálně nejpůsobivější částí filmu, ale ve vyprávění přebývá a jen zbytečně odsouvá rozuzlení. (Dodatek 2. 5. 2010: Čímž jsem ale rozhodně nechtěl naznačit, že je třeba film hodnotit podle prvních deseti minut :/ ) (24.04.2010)