Kvílenie vlkolakov

Škoda tej prvej polovici ktorá je neúprosne nudná dal by som aj 5. Ale ináč Howling od režiséra Joe Danteho je skvelá ukážka dobrého hororu ktorý si buduje napätie už od začiatku a dáva nám najavo očom vtomto filme pôjde. Maska vlkodlaka vyzerá dobre a tá premena je dobre spravená a herecké výkony sú taktiež dobré 80 percent. (18.01.2009)

V každém z nás je skryta nebezpečná šelma........ Ocenění :Academy of Science Fiction, Fantasy & Horror Films - Saturn ´81 ( USA ): - Cena za nejlepší hororový film. - Nominace na ceny za nejlepší masky a nejlepší speciální efekty. Scénář : John Sayles a Terence H. Winkless. Kamera : John Hora. Hudba : Pino Donaggio. Tento příběh se dočkal šesti pokračování, které mají pouze jediný společný prvek, a to přítomnost vlkodlaků, jinak na sebe dějově nenavazují - Howling II: Stirba - Werewolf Bitch (1985), Howling III (1987), Howling IV: Original Nightmare, The (1988), Howling V: Rebirth, The (1989), Howling VI: Freaks, The (1991) a Howling: New Moon Rising (1995). Nutno dodat, že tento byl první a nejlepší. (02.06.2011)

První Howling patří do klasiky žánru, i když stejně starý Americký vlkodlak v Londýně ho trošku zastínil. Sice tu není tak strhující atmosféra jako u druhého jmenovaného, ale tajuplné lesy plné krvežíznivých vlkodlaků, ke všemu za doprovodu Donaggio hudby, to bohatě vynahrazují. Hodně velkou zásluhu na jeho nepopřené kvalitě mají hlavně maskéři Rick Baker (již zmíněný Americký vlkodlak) a Rob Bottin (Věc, Total Recall). (13.07.2010)

Kvílení vlkodlaků je zřejmě jediný zcela čistokrevný horor Joa Danteho (ač podobně jako Piraňa obsahuje docela dost odlehčení) a jeden ze dvou nejlegendárnějších vlkodlačích hororů osmdesátých let, ne náhodou proti sobě postavených v boji o Oscara za speciální efekty. Kvílení vlkodlaků tenhle boj sice prohrálo, v mých očích nicméně za svým soupeřem nijak nezaostává a jako horor dodnes dobře funguje. Potěší navíc obsazení legendárního Dicka Millera do jedné ze zásadních vedlejších rolí a celá řada známých osobností v rolích epizodních (mimo jiné Roger Corman, John Sayles a Jonathan Kaplan). (10.05.2011)

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)