Pomaľované vtáča

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)

Václav Marhoul mě emocionálně rozmrdal, aniž by se na to zeptal. Nabarvené ptáče je dechberoucí lyrickoepická epopej, která formálně kráčí ve Vláčilových šlépějí, a je na to náležitě hrdá. Film roku a jeden z nejlepších počinů tuzemský kinematografie minimálně za poslední dvě dekády. Bezkonkurenčně. (12.09.2019)

Knihu Běž, chlapče, běž napsal polský spisovatel Uri Orlev podle svých vzpomínek. Pojednává o jeho životě, kdy utekl spolu s ostatními dětmi z transportu a pak se prodíral sám životem. Potkával lidi laskavé a ochotné pomoci i ty méně ochotné. Nabarvené ptáče je fikcí, Běž, chlapče, běž je podle skutečnosti, v tom je zásadní rozdíl. Překvapuje mě, že Jerzy Kosiński, který je autorem humorného laskavého příběhu Byl jsem při tom, napsal tento brutální kousek, kde se to hemží lidskými hyenami, kteří týrají malého chlapce, zabíjejí zvířata i sebe navzájem. Ze snímku doslova kape brutalita a koncentrovaná deprese. Pokud toto byl záměr, pak se jedná o zdařilý snímek. Václav Marhoul zřejmě zatoužil natočit průlomový snímek, který bude konkurovat Markétě Lazarové. Působí to na mne dojmem, že chtěl natočit hodně úspěšný film, ale tato snaha je příliš zřejmá. Na snímku je patrný velkorysý rozpočet, který umožnil i mezinárodní obsazení, dobré lokace i perfektní kameru. Často je zmiňovaná nadbytečná stopáž, ta mi nevadila, spíš jsem vnitřně zápasila s obsahem. Nemyslím si, že by se mělo zapomínat na bezpráví a utrpení. Otázkou je, zda toto vrstvení násilí a nechutností je tou správnou formou. Vykreslování brutálních scén nastavuje zrcadlo do nitra tvůrce. Nemyslím si, že by se měly špatné věci přehlížet, otázkou je, zda tento způsob vyprávění k dobru věci. Po filmařské stránce nelze nic vytknout, leč obsah je pro mě těžko uvěřitelný. Líčení temnoty nemá být samoúčelné. Není všechno růžové, Marhoulovo ptáče je barveno na černo. Pouze na černo. Malá jiskřička na konci nedokázala přebít přechozí požáry. Přelom v české kinematografii se nekonal. (09.03.2021)

České filmy posledních let nesleduji. Nezajímají mě, nelákají mě a nevidím v nich nic stylisticky nebo vypravěčsky originálního a vysoce autorského (když už o ně třeba v televizi zakopnu). Nabarvené ptáče rozhodně není snímkem převratným a snad ani morálně diskutabilním, jak nám vnucovaly prvotní ohlasy, ale přesto je to filmařina poctivá, intimní a přemýšlivá, jaké se ostatní tuzemská produkce zkrátka nemůže moc rovnat. Padala srovnání s Tarkovským nebo Markétou Lazarovou, ovšem ani do toho bych se nehrnul - Marhoul je usedlejší, více naturalistický a z pohledu výpravy i přístupnější. Černobílá kompozice je pochopitelným a správným krokem u takhle bezútěšné látky a málomluvnost ve spojení s nadužíváním detailů a řídkým střihem nechává diváka, aby se více ponořil do atmosféry a byl připraven empaticky reagovat na všechny ty hrůzy, před nimiž kamera většinou vkusně uhybá a příběh tak nepůsobí samoúčelně násilným dojmem. Z pohledu vyprávění se jedná o jednoduše provázané epizody, jejichž spojujícím motivem je komplexní vývoj hlavní postavy - komplexní jen ve smyslu toho, že každá kapitola formuje jinou stránku Joškovy osobnosti a dává mu jiné zkušenosti, které mu v tomhle hrozném prostředí bez skutečné lásky pomáhají dospět. Jinak je vývoj samozřejmě nepříliš překvapivý a Marhoul sází právě na obměnu morálních prostředí, která mají druhotně podat objektivní výpověď o krutém dopadu války a s ní související hospodářské bídy a náboženského fanatismu na převážně venkovské civilisty. Škoda, že tahle doplňující funkce je v epizodické struktuře postupně trochu silnější než opakující se soužení hlavního hrdiny. V celkovém součtu však musím chválit, protože Nabarvené ptáče krásně vypadá, navzdory délce a ke konci i jisté repetitivnosti nenudí, zdobí ho perfektní herecké výkony i casting všech odpudivých vesnických individuí (z fleku bych mohl nějakou drobnou roli vyfasovat i já) a podává velké myšlenky i kruté vize lidské nátury silnou autorskou cestou (i když v momentě, kdy jsem při pádu z koně uslyšel starý dobrý Wilhelm Scream, jsem se neubránil smíchu). Případ obdivuhodné filmařské práce, která sice nemá navzdory obřím ambicím tak enormní dopad na jen trochu zběhlého diváka, ale každým záběrem i scénou křičí, že se s ní musí počítat tady i ve světě - a naštěstí to není ani po dvou hodinách nijak zvlášť otravné. (13.09.2019)

Ačkoliv jsem celkem mladej, tak jsem zastáncem staré školy a myslím si, že jedna výchovná občas neuškodí. Jenže Joska dostával kapky ze všech stran a jeho dětství se tak stalo přímo peklem potažmo bojem o život. Klidně bych pouštěl film ve školách ať dnešní zhýčkané a rozmazlené dětičky vidí jaké může být dětství peklo a že se nemají vůbec špatně. Po parádním Mazaným Filipovi a Tobruku ( kterej jsem neviděl ani ho vidět nepotřebuju ) příchází Marhoul s tímhle " skvostem ". A já mu můžu jen zatleskat. Na jednu stranu jsem sice čekal brutálnější scény poté co někteří diváci kvůli drsným scénám utíkali z kina, ale to je můj problém. Jako hororový maniak jsem prostě zvyklej na větší zvěrstva. Tím ovšem neshazuju to co se ve filmu děje. Slabší povahy budou mít při koukání asi problém. Určitě není Nabarvené ptáče filmem který vám navodí dobrou náladu a po dokoukání určitě nebudete mít dobrej pocit. To vše ukazuje jak silný film to je. Sice jsem nečetl knihu, ale i tak si myslím, že film ostudu své knižní předloze určitě neudělal. Po technické stránce nemám filmu co vytknout. Pochválit musím i výběr herců. Za mě je to prostě 5 hvězd, ale chápu rozporuplné hodnocení, protože tohle není film pro každého. (29.09.2019)