lamps

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný.

Originální je určitě správné slovo a naštěstí si k němu píši ještě „soudržný“. Tenhle film mohl dopadnout lépe, ale rozhodně i mnohem, mnohem hůř. Pohlcení do 70. let je vypiplané určitě i estetikou, ale především kulturním pozadím, na úrovni explicitních, referenčních (přímo odkazují k věcem a místům, které něco znamenají) i symptomatických významů (myšlenka odvozená od obecných představ určité části společnosti). Od počátku talkshow záznamu v podstatě dýcháme dobový vzduch a máme spoustu otázek ohledně hlavního hrdiny, jeho napojení na Bohemian Grove a úmrtí manželky. Líbí se mi, že satira senzacechtivé televizní sítě je možná dost okatá, ale přece úzce souvisí a podporuje základní hororovou linii kolem protagonisty, jehož David Dastmalchian zahrál báječně – stoprocentně soustředěný a v mimice přesný výkon. Líbí se mi, jak to celé opravdu působí tak trochu cheesy a neškodně, stejně jako formát fiktivního pořadu, v němž moderátor pro vysokou sledovanost provádí psí kusy a vedle senzibila či démonem posedlé dívky si pozve i skeptika, jenž vše viděné a podezřelé arogantně vyvrací jak Babiš ve sněmovně. Úplně se mi nelíbí střídání barevného found footage materiálu s černobílými náhledy do zákulisí, jež prolamují čtvrtou stěnu a jejich styl snímání nenapovídá tomu, že by je měl pořídit někdo, kdo s postavami dané situace prožíval. Kvituji však trpělivě budovanou záhadu, výbuch hororové show i ambivalentní vyústění, jež nutí k přemýšlení tím interpretačně příjemným způsobem – znovu to chci vidět, jelikož si potřebuji srovnat celé schéma a jelikož nepochybuji, že k němu napodruhé pocítím ještě větší respekt a obdiv. A to všechno za 86 minut a s minimálním rozpočtem. Wow.

„Help, I'm steppin' into the twilight zone…“ Nejde srovnávat, ale užil jsem si to stokrát víc než druhou Dunu. Wingard propůjčuje téhle uřičené kaiju fantasmagorii sebevědomý formální ksicht a mně osobně dělá obrovskou laskavost – vždycky jsem si říkal, že japonskou monstrságu bych hrozně rád nakoukal a strašně moc bych ji chtěl mít rád, ale vizuální provedení je u starších kusů prostě tak katastrofální a směšné, že to nedokážu. A teď jsem dostal hollywoodský dárek s prvotřídními efekty, kde se dějí tak šílené a tak zábavné věci, že moje neskrývaně spokojená tvář v kině mohla být skvělým úlovkem pro skrytou kameru. Je to už skoro úplně odtržené od reálného světa, ale jeho zapojení a interakce s monstry, zasazování mezi ničené pamětihodnosti a technologický futurismus jsou současně kreativnější a svým způsobem i stylovější než kdy dříve. Pomáhá tomu už jen dobře vložené zapojení dokumentární formy, zpravodajství a nakonec i zoomování jak z archivu Monarchu. Tempo je neskutečně šláplé, a přestože postava konspirátora už je trochu pasé, lidské postavy vůbec nepřekáží. Vévodí stejně Kong, jehož etudy nabízí zase jiný zážitkový experiment a jeho polidštění rozprostírá plno nových možností, jež nyní chtě nechtě musím nazvat vzrušujícími. Podzemní říše vypadá jako nový zlatý důl pro těžbu dolarů ze světa tak neurvalého, že v rámci západního mainstreamu nemá dlouhodobě konkurenci. Antigravitační bitka Godzilly a Konga mě naprosto překvapila i vrchovatě uspokojila ty divácké choutky, jež mám hluboko zakódované a je zatraceně složité jim dopřát nějakou euforii. Edwardsova Godzilla mi šmakuje víc, ale tohle je dílo naprosto odpovídající svému kánonu i námětu a já za něj děkuju. „My beacon's been moved under moon and starWhere am I to go, now that I've gone too far?…“ 85 %