Pomaľované vtáča

Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*. (16.09.2019) (menej) (viac)

Nabarvené ptáče považuji za jeden z nejpůsobivějších českých filmů posledních let z několika důvodů: - V rámci producentského záměru a umu dosáhl Marhoul něčeho, co se dosud nepodařilo nikomu z tuzemských tvůrců, a to vytvořit skutečně konkurence schopný film s velkým F, umělecké dílo bez kompromisů, výtvarně vycizelovaný celek, který je sice všude chválen za Vladimírovu skutečně překrásnou a pro mě vyloženě oscarovou kameru, trochu se ale zapomíná na práci Pavla Rejholce, Jakuba Čecha a Viktora Prášila, kteří ukázali, jak se dělá opravdu světový sound design a na výkon celého art departmentu, který pod vedením Marhoula vytvořil naprosto unikátní filmový svět, jenž ten reálný posouvá do určité, těžko popsatelné a jedinečné stylizace. Production value Ptáčete je fascinující obzvláště tím, že se při rozpočtu kolem 180 milionů film jakkoliv nepředvádí, je vlastně v určitém slova smyslu komorní, nesnaží se vyrazit dech svou velikostí. O to větší je uvnitř. - Marhoul se nesnaží co do poetiky o napodobovaní klasik (Lazarová, kompletní Tarr) anebo tvoření paralel s již existujícími, sugestivními filmy o válce (nejčastěji kritiky a analytiky zmiňované Jdi a dívej se), čehož jsem se před projekcí jako divák obával, ale tvoří svébytný svět, který se na násilí dívá zpoetizovaným, subjektovým způsobem, tak moc odlišným od klasicky objektových aranží. Takové scény jsou v Ptáčeti jen dvě (transport a kozáci) a mají svůj význam. - V tom se Marhoul výrazně posouvá od předlohy, kdy si na násilí tvoří vlastní názor, nesnaží se šokovat, což kniha - ať už to pro někoho může být pozitivum či naopak výtka - dělá. Filmová verze pracuje s náznaky, nedořečeností, divákovou fantazií a vše je srozumitelné jen tak, jak je to srozumitelné pro hlavní postavu, nikoliv pro externího pozorovatele. Rozumím odchodům z kina v návaznosti na nepříjemnost takového znázornění, zdají se mi ale směšné jakékoliv názory přibližující Marhoula k maniakálnímu a hloupě sadistickému Gibsonovi (Apocalypto, Umučení Krista). - Film je i střihově velmi atypický, kdy zvolený styl přímo vybízí k pomalému tempu a užívání si překrásných kompozic, namísto toho ale žene kupředu až překvapivě rychle, průměrná délka záběrů nebude větší než 5 sekund a dělení na kapitoly snímek výrazně rytmizuje a také vývojově dělí na tematické okruhy podle toho, co Joska zažívá, učí se a objevuje. Celková délka kolem 2 hodin a 40 minut tak nepůsobí rozvlekle a v lecčems mi připomínala divácký požitek z nové, identicky dlouhé tarantinovky, která se též více než výraznými zvraty vyznačuje studií světa a jeho dopadem na ty, kteří jej obývají. - Jde mimochodem o příklad výborného castingu a práce s ním, kdy se Marhoul nesnaží strhnout pozornost na to, kdo z herců je jak známý - každá z postav je na plátně přesně tak dlouho, jak si žádá tvar samotný; Skarsgard dokonce jen 2 minuty. - Pokud by měla padnout nějaká výtka, pak jen k poslední kapitole, která se mi zdála příliš doslovná a najednou odscizená, i skrze užití až přílišného množství “českých seriálových ksichtů”, které jakoby film na závěr přece jen trochu stáhly zpět k naší kinematografii. Na druhou stranu - pokud scéna, ve které Pavel “Hitler” Kříž hystericky křičí “ty hnusná svině” a mlátí holí do židovského chlapce, nepůsobí jakkoliv trapně, je s Nabarveným ptáčetem něco významně v pořádku. (17.09.2019) (menej) (viac)