Herci

Neuvěřitelně absurdní záležitost, ve které si štěknul snad každý žijící francouzský důchodce, který se v posledních padesáti letech úspěšně zakřenil do kamery. Jako celek to sice nemá nijak zvláštní hlavu a o nalezení paty nemůže být ani řeč, ale v jednotlivých výstupech je báječný. Zejména první půlka mi natrhávala bránici, ale uznávám, že jako světoběžník a filmožrout mám k Francii asi bližší vztah, než většina zdejších uživatelů. Mne totiž odkojil Belmondo, Delon, Picolli, Brasseur, Galabru, Depardieu, Francois, Brialy, Villeret a mnoho jejich kolegů, jimž by pro jejich neživost roli v tomto snímku nikdo řádně neproplatil. (05.11.2011)

Ačkoliv tady jsou snad naprosto všichni herci, kteří v té době žili a všichni hraji sami sebe, vlastně jsem z výsledku zklamán. Čekal jsem komedii, ve které si ze sebe všichni budou dělat legraci, ale komedie je to jen tak napůl a spíše ze začátku. V druhé polovině už film sklouzává spíše do dramatu, což se ale taky dá pochopit, vzhledem k tomu, kolik většině těch herců je, a v jakých filmech hráli zamlada. Zároveň to ale s tímhle posunem už není tak dobré, navíc stopáž může působit lehce přepáleně. I přesto však film nabízí opravdu velké množství povedených hlášek a všechna ta camea (ať už větší či menší), jsou prostě výtečná, obzvlášť v Delonově případě. Bavil jsem se dobře, ale víckrát už se na to asi nepodívám. 75%. (15.06.2021)

Francouzská komedie založená na absurdních situacích a fórech. Je sice sranda, když pozorujete jak si ze sebe dělají legraci legendární francouzští herci ale po většinu času nebudete vědět co se vlastně na plátně děje a vtipných situací je zde pro neznalce francouzské kultury a vůbec celé kinematografie minimum. Pokud však mezi znalce patříte klidně si tak 2* připište. (07.10.2008)

Spíš než klasický film jsou Herci pásmo skečů, ale skečů nadmíru povedených, vtipných a s pointou.. třeba ten motocyklový s Depardieum je vynikající.. nezbývá, ale než souhlasit s Oskarem, že pro plný pochopení všech nuancí a odkazů by člověk asi musel trvale žít ve Francii a pozorně sledovat tamější kulturní dění.. (19.01.2007)

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)