Herci

Já tedy musím říci, že jsem se pobavila královsky. Tak jasně, že mám "nakoukáno", ale to je v tomto případě asi povinnost, protože i tak nám musí plno věcí unikat. Další záležitosti jsem vnímala dosti intuitivně, ale protože mi to jakousi záhadou sepnulo a záhadně i dobře fungovalo, tak jsem se zkrátka musela usmívat, i když to často byl úsměv poněkud posmutnělý; sem, tam jakýsi lehký úšklebek... dalo by se říci... Trocha toho smutku a nostalgie... a docela dost ironie... Zkrátka pro milovníka francouzské kinematografie je to sousto vynikající :-) (10.11.2011)

Kdo tu chyběl? Z tehdy žijících herců Francie mi tu chyběl snad jen Jean Rochefort. Co na celý snímek říct? Že jestli jsou takový blázni i ve skutečnosti a poklud jim tohle celé připadlo zajímavé, tak je to dost smutná zpráva. Celé to bylo přehnaně umělecké, vtipné možná trošku, ... ale celkově - nic moc. (08.07.2009)

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)

Velmi originální projekt. Povinný pro všechny milovníky francouzské kinematografie. Nicméně pokud člověk není Francouz nebo nemá obrovský přehled o francouzské kultuře či nemá hodně, ale opravdu hodně nakoukáné "Francie" není možný si tento skutečně jedinečný a zábavný film vychutnat až na dřeň a pochopit všechny odkazy, narážky a dialogy. Pokud by tomu tak bylo u mě, neváhal bych s pěti hvězdičkama ani na okamžik. Nicméně i já, pouhý milovník, nikoli znalec francouzské kinematografie a kultury vůbec, si dovolím zde zvěčnit jednu scénu z tohoto filmu. Záběr na prázdné herecké židličky na jejichž opěradlech jsou napsána jména Lino Ventura a Jean Gabin v tom přichází na natáčení "Herců" Alain Delon a říká s hrdostí v hlase "Já jsem s nima hrál," a pak se otočí směrem na režiséra a praví "Tak co, umíte ještě držet krok s američany? A kde je židlička s mým jménem ? A kde jsou židličky se jmény / tady si dovolím počet jmen rozšířit / Bourvil, Louis de Funès, Gérard Oury, Claude Zidi, Michel Galabru, Annie Girardot, Claude Gensac, Catherine Deneuve, Jean-Pierre Melville, Philippe de Broca, Philippe Noiret, Henri Verneuil, Pierre Richard, Michel Serrault, Jean Paul Belmondo, José Giovanni, Yves Robert, Jean Rochefort a Gérard Depardieu ? Já chci totiž sedět mezi svými." Tahle scéna mě stačila na to, abych si vybavil dobu kdy francouzská kinematografie nejen držela krok s "američany" , ale dokázala je i válcovat. Tahle scéna mě stačila na to, abych pochopil, že nikdo si nezaslouží mít svůj film víc než francouzští herci jedné až neuvěřitelně taletnované generace. (27.01.2008)

Nápad bol dobrý, ak by sa do natáčania pridalo viacej hercov a väčšina scén nevyznela, ako výkrik do neznáma. Poniektorí boli na plátne takmer celý čas, zatiaľ čo Delon sa mihol na pár minút v jednej smutnej scéne. Nehovoriac o Belmondovi s jeho divadelnou etudou. A Michel Galabru? Desať sekúnd hral pantomímu do kamery... Myslím, že francúzskych hercov trošičku poznám, ale ako komédia mi to neprišlo, narážky na veci o ktorých každých vie nie sú až tak vtipné. Scéna s Depardieu bola asi jediná zábavná... Proste jeden veľký kŕč a mrhanie talentmi, časom, energiou a peniazmi. (05.05.2009)