Herci

Tak dobře, kdo čeká komedii ve které se mihne většina francouzských hereckých osobností, utřete slinu. Není to totiž tak docela pravda. Nesledujeme dějovou linku vtipného příběhu, ale spíš navzájem se prolínající repliky, do kterých vchází a pak je zase opouští herci, kteří hrají sebe. Jsou stavěni do situací, které v kontextu s jejich životem, nebo tím jak jsou veřejností vnímáni, působí občas vtipně a absurdně a občas jízlivě. I bez větší znalosti většiny z nich vám dojde, že se často pouští do osobních zpovědí. Někdy jde o nadsázku, jindy o velmi intimní myšlenky. Herecké prostředí i herce znám vcelku dobře, takže mě ohromuje práce Bliera, který takový projekt zrealizoval. A co je tedy pointou této přehlídky hereckého mistrovství? Skládá se tady pocta především starší generaci herců, ale i těm, kteří už tady nejsou. A z posledního záběru je patrné, že je to i jakýsi vzkaz Bliera svému otci. Není to tedy komedie k popukání, ale spíše nostalgická zdravice francouzským hercům a jejich věrným divákům. Kdyby se v Hercích objevil i Pierre Richard a Jean Reno, asi bych hodnotil i líp...prostě proto, že by byl výčet legend téměř kompletní. (15.08.2020)

Kdo tu chyběl? Z tehdy žijících herců Francie mi tu chyběl snad jen Jean Rochefort. Co na celý snímek říct? Že jestli jsou takový blázni i ve skutečnosti a poklud jim tohle celé připadlo zajímavé, tak je to dost smutná zpráva. Celé to bylo přehnaně umělecké, vtipné možná trošku, ... ale celkově - nic moc. (08.07.2009)

Francouzská komedie založená na absurdních situacích a fórech. Je sice sranda, když pozorujete jak si ze sebe dělají legraci legendární francouzští herci ale po většinu času nebudete vědět co se vlastně na plátně děje a vtipných situací je zde pro neznalce francouzské kultury a vůbec celé kinematografie minimum. Pokud však mezi znalce patříte klidně si tak 2* připište. (07.10.2008)

Já tedy musím říci, že jsem se pobavila královsky. Tak jasně, že mám "nakoukáno", ale to je v tomto případě asi povinnost, protože i tak nám musí plno věcí unikat. Další záležitosti jsem vnímala dosti intuitivně, ale protože mi to jakousi záhadou sepnulo a záhadně i dobře fungovalo, tak jsem se zkrátka musela usmívat, i když to často byl úsměv poněkud posmutnělý; sem, tam jakýsi lehký úšklebek... dalo by se říci... Trocha toho smutku a nostalgie... a docela dost ironie... Zkrátka pro milovníka francouzské kinematografie je to sousto vynikající :-) (10.11.2011)

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)