Chiara

Originální námět, podpořen kvalitním hereckým výkonem jedné rodiny, zejména hlavní představitelky, která působila přirozeně. Její postava je odhlodlaná mladá holčina, která si jde za svým, ale nepřestává působit křehce a zranitelně. Mafiánku jsem jako sociální drama ještě neviděl, takže mě to bavilo i když někdy ty zoom záběry byly přepálené už. Ve filmu se hodně pracuje s náznaky, což bylo někdy ku prospěchu věci, zejména v případě scén mimo hlavní hrdinku, někdy spíše na škodu, právě scény týkající se hlavní hrdinky. Z čehož vyplývá celek jako kvalitní sílný zážitek v jednotlivostech, v dialozích, ale často bez absolutní návoznosti po sobě jdoucích scén. (19.05.2022)

Silný príbeh z pozadia všetkých tých väčších či menších mafiánskych príbehov z originálnej, minimálne reflektovanej perspektívy puberťáčky, ktorá postupne zisťuje, o čom vlastne je blahobyt jej široko rozvetvenej rodiny... Tento uhol pohľadu ukazuje dianie v zákulisí, o ktorý sa stará málokto mimo sociálnych pracovníkov, dianie, aké sa mohlo odohrať (a pravdepodobne aj odohralo) v ľubovoľných časoch činnosti mafie, lebo súčasnosť tu rozoznáme vlastne iba vďaka prítomnosti smartfónov a elektronických cigariet. Taliani tieto drámy vedia alebo je za tým len moja slabosť pre nich, aj keď zbavených všetkého čara..? - Vadila mi však forma, ten permanentný detail, objektív nalepený na ksichte, čo je zvlášť v kine až obludné, keď namiesto vnímania okolitého prostredia môžem počítať chlpy či skúmať každý pór aktuálne zabratej postavy. Akoby ma fyzická blízkosť záberu mohla viac priblížiť k postavám samotným! A keď už sa kamera nepchá rovno do tváre protagonistu, nahrádza ju ten nešťastný zlozvyk zoomovania na temeno..  Scenáristicky by to tiež ešte chcelo vypilovať, nie nutne v rámci nedopovedanosti, ako skôr vhľadu alebo komplexnejších súvislostí, aj keď chápem zámer zotrvať v rovine osobnej a značne subjektívnej dokudrámy, kde si divák má sám dotvárať, domýšľať súvislosti – ktoré ostatne ani hlavná hrdinka do značnej miery nechápe, či už preto, že ich naozaj nevie alebo že ich z pozície svojho veku, situácie a postavenia ešte nedokáže zhodnotiť. S ťažkým zásahom vonkajších okolností do dospievania inak pracuje film podobne ako nedávna švajčiarsko-ukrajinská OLGA. Kým v nej šlo o výbušnú situáciu na Ukrajine v dobe Majdanu, CHIARA je rozhodne hodnotný príspevok k pretrvávajúcej problematike talianskeho organizovaného zločinu, citlivým presahom do toho, čo zostáva obvykle skryté či nepovšimnuté za príbehmi z novín a filmov. (28.05.2022)

Způsob vyprávění silně působí dojmem, jako by režisér nevěděl o tématu (drogové mafie, sociální politiky státu, trestního stíhání, puberty..., you name it) dost, a tak vzbuzuje nezodpověditelné otázky, mlží a skáče po povrchu námětu do ztracena sem a tam, nezabrušuje do hloubky vztahů, charakterů ani společenských pravidel a zákonů, zachycuje se tu pouze jakýsi mlhavý dojem, ale nevykrystalizuje žádné jasné sdělení ani vyznění, natož spojitá linie - stejně jako na začátku, ani nakonec o nikom a o ničem nic pořádně nevíme, včetně toho, kdo je a co v životě chce či nechce sama Chiara). Ve stejném duchu funguje i kamera - hodně roztřesenosti, záběrů na detail, mlhy a tmy, ale žádný rámec, nadhled, poodstoupení.... - a také herecký výkon hlavní protagonistky - stále týž záhadný výraz, bojovně vysunutá brada a málo slov, která by prozradila cokoli určitého, udala té bezbřehosti směr... Může to být legitimní způsob, jak natočit film, ovšem pouze pokud soustavně nevyvolává podezření, že to nebyla nezbytná forma pro pevný autorský záměr, a že si tu filmař ve skutečnosti jen velmi ulehčil práci a sám si nejspíš není jistý, co přesně tím vším chtěl říct (zato se o tom dá donekonečna pustě polemizovat). *** Nemůžu se ubránit srovnání s mnohem zralejším a odvážnějším snímkem Muréna, který vznikl také letos na velmi podobné téma a v němž se patnáctiletá dívka vymaňuje z nadvlády otce či patrirchálního diktátu obecně, uvědomujíc si naivitu podsouvaných představ a modelů,  uplatňuje svoji ženskou sílu a odvahu a pouští se naprosto rozhodnutě na vlastní cestu s nejistým výsledkem - přičemž herecký výkon mladé ženy je přinejmenším stejně strhující, obdivuhodný a dechberoucí jako výkon hlavní hrdinky, kterou ztvárňuje. Po takovém prožitku pak film tak nevýrazný a zmatený jako Chiara rychle vybledne.  (Světozor, s o.) *~ (06.06.2022)

A Chiara splňuje do puntíku takové to trochu klišé úspěšného festivalového filmu - coming of age, silná ženská postava aplikovaná na starý patriarchální svět, naturčici v hlavních rolích a intimní, subjektivní kamera. Se vším tímto vlastně nemám problém a samy o sobě tyto jednotlivé prvky většinou fungují. Hůře to ale funguje jako celek. Carpignanův film má totiž celkem intenzivní a specifickou formální metodu, kdy má permanentně zazoomovanou kameru na detaily tváří. Téměř nevyužívá estabilishment shoty, ani nijak nenechává orientovat diváka v prostoru. Zároveň ale tenhle výrazný a po celý film neměnící se přístup nekoresponduje s tím, že se děj celkem zásadně vyvíjí a po divákovi se zjevně požaduje citový vklad. Každá scéna zde ale působí náladou stejně. Statické tváře na rozostřeném pozadí po hodině už budí pochyby, zdali za nimi nějaký proces vůbec probíhá. Uznávám ale, že zde by, navzdory mým zásadám si o filmech před jejich shlédnutím nic nezjišťovat, mohla pomoct informace o tom, že se vlastně celý film díváme na jednu reálnou rodinu. (24.08.2022)

Na první dojem působí film ve své symbolice doslovně, v emocích vyhroceně, v gestech teatrálně a samotná titulní postava místy až nesnesitelně frackovitě. Ale ono to vše zapadá do zdejšího zamýšleného mixu mafiánských dramat a filmů o dospívání, kde se obě prostředí a postavy těchto žánrů právě těmito atributy vyznačují i sebedefinují. "Vše nejlepší, Chiaro!" vlastně má něco společného se "Sixteen Candles" Johna Hughese, jen namísto obvyklých outsiderů školního kolektivu po nás Jonas Carpignano chce, abychom sympatizovali s modelovou rich bich, která poněkud překvapivě až v patnácti nahlédne za bezstarostnou fasádu svého vyvoněného života. Díky tomu, ale režisér může dobře rozehrát motiv dospívání coby přechodu od sebezahleděnosti s černobílým viděním světa k vnímání mnohoznačnosti, znejistění i hledání vlastní cesty ve vztahu k zázemí či navzdory němu. V jádru problematická a pro někoho až nesympatická hrdinka pak filmu umožňuje předložit i výsostně aktuální téma, že bychom lidi neměli soudit výhradně podle jejich minulých prohřešků a měli bychom jim dávat druhé šance. Protože v lepším případě celý život dospíváme a nově nahlížíme vlastní minulost. (23.08.2021)