Invázia barbarov

Vůbec ne ta bláznivá fraška, na jakou to vypadá z většiny popisů, ale dost vážně míněný film o posledních věcech člověka, i když notně odlehčovaný humorem spíš hořce sebeironickým než ztřeštěným nebo cynickým, bez absurdního vylhaného optimismu Skafandru a motýla a podobných lacině humanistických limonád. Bilancuje se tu éra, která odchází s generací „volné lásky“ a s koncem dvacátého století, příznačně ohraničeného útokem na manhattanská dvojčata, účtuje se s dravým kapitalismem, veřejným zdravotnictvím i s odbory, polemizuje se s církví, hledí se s obavami do budoucna – a rozhodně se nevolí snadné cesty, nezjednodušuje se ani nepřikrašluje: Luxusní umírání v láskyplném kruhu rodiny a přátel, vyhandlované uprostřed přecpané státní nemocnice za úplatky z peněz, kterými hlavní hrdina pohrdá. Jeho neustálé protináboženské filipiky, které jdou autorovi evidentně z duše, ale vyústí v prazvláštní remízu s nemocniční řádovou sestrou, která je nakonec jediná, kdo pacientům opravdu naslouchá. Prázdné tlachy požitkářských vzdělanců a samozřejmá empatie novodobých barbarů. V jádru generační film, který říká: „Nevíme, jestli náš život a naše ideály vůbec dávaly nějaký smysl, nevíme, co bude se světem dál, odcházíme s neurčitým pocitem, že jsme něco nedokončili, odcházíme v úzkostech a nechce se nám, protože ze všech lidí v dějinách zdaleka nejmíň tušíme kam a proč, protože nemáme víru v Boha, v komunismus nebo aspoň v konzum,“ ale přesto nakonec skoro zázrakem dospěje k čemusi, co lze nazvat smířením, velkorysostí a opatrnou nadějí, přičemž většinu času dokáže být současně brutálně upřímný, zadumaný i prudce zábavný. Skoro za 90 %. (16.01.2018)

Další drama o usmíření otce a syna na smrtelné posteli, ale Velká ryba to fakt není. Přes hluboké téma je film tak nějak povrchní, plný frází a mnohokrát viděného. Prostě je tu pán, který se bojí smrti, ale přesto umře. Sem tam se objeví nějaká zajímavá myšlenka či hezky natočená scéna (opuštěná lavička u jezera, obnažená lýtka), celkově jde však o nevýrazný, skoro bych až řekl obyčejný film, který asi nebylo těžké napsat ani natočit. (22.09.2008)

Další z dlouhé řady filmů z artu, který jsem viděl poprvé na střední škole. Hlavní postavou je umírající profesor, který vyznává levicové hodnoty, a proto lpí na léčení v klasické nemocnici. Jeho syn je jeho pravým opakem, úspěšným byznysmenem a snaží se otci zajistit lepší péči. Jejich názorový střet je nevyhnutelný, nicméně vzhledem k blížící se smrti, spěje spíše ke smíření. Tato kanadská konverzačka o umírání a o strachu z budoucnosti mě bavila a přinesla spoustu zajímavých otázek. Umírám já a se mnou i můj svět. Přijdou mladí barbaři, kteří rozmetají to všechno, co znám? Film asi není pro každého a velmi záleží, v jaké náladě a v jaké životní situaci diváka potká. Pokud bych na něj narazil, asi bych si s chutí hodil opakování a hodnocení by se možná z průměrných tří hvězd na některou stranu posunulo. (15.03.2024)

Příjemný film s dobrým tahem na bránu. Problémová je "televizní" kamera a hlavně spousta otravných keců přátel hlavního hrdiny, které šustí papírem. Pokud se tu srovnává s českými Želary, tak ty byly minimálně uvěřitelnější a v jistém smyslu upřímnější. Na druhou stranu předkládá Invaze barbarů spoustu otázek, které si minimálně před smrtí položí každý a na něž je těžké NEHLEDAT odpověď. (08.03.2009)

Nechápu jak se tohle někomu nemůže líbit. Někdo může namítnout že je to nuda, pak si ale neměl vybírat film o umírání. Není to film, na který jen tak zapomenete, témata rozebíraná ve filmu se týkají každého z nás. Ještě se mi nestalo abych o nějakém filmu přemýšlel tak dlouho. Tu noc jsem dvě hodiny nemohl usnout (normálně mi to trvá pět minut). Mimochodem, nedejte na řeči o pseudointelektuálnu a filmu pro ty nad 30. (23.01.2006)