Reklama

Reklama

Starnúcemu spisovateľovi Karolovi Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už písanie nejde ako predtým. Nedokončené poviedky sa mu hromadia v hlave a ich postavy vyliezajú na denné svetlo a dožadujú sa, aby autor pokračoval v deji. Všetci niečo chcú. Fotograf Matěj chce získať nedobytnú magistru z lekárne, pán Bohumil prosí, aby urobil zázrak, automechanik Bakalář by chcel byť liečiteľom. Do toho vstupuje z reálneho sveta Šejnohova manželka, ktorá si myslí, že už by mal písanie nechať a konečne sa venovať jej. (Magic Box)

(viac)

Videá (6)

Trailer 2

Recenzie (295)

dopitak 

všetky recenzie používateľa

Nejslabší Svěrák/Svěrák, a to jsem viděl i Kukyho! Zachraňuje to jedině přítomnost Zdeňka a několika oblíbených herců (Vetchý, Javorský). Scenáristicky strašně slabé, neuchopitelné a netočitelné. Nápad s postavami by byl v pořádku, ale nikam to nesměřuje, nic to nechce a nevyžaduje a tak celé dobro spočívá jen v tom, jak je fajn vidět Svěráka staršího stále aktivního. ()

filmfanouch 

všetky recenzie používateľa

Je sice synem slavného otce, rozhodně se ovšem dá říct, že se dokázal vymanit z jeho stínu. Režisér a scenárista Jan Svěrák, syn herce, scenáristy, dramatika a spisovatele Zdeňka Svěráka na sebe dokázal upoutat pozornost už svým absolventským snímkem Ropáci, jeho celovečerní debut Obecná škola si poté rovnou došel pro nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Svěrákův třetí film Kolja nominaci v té samé kategorii rovnou proměnil. Svěrák ta navázal na úspěch Jiřího Menzela s Ostře sledovanými vlaky a dodnes patří mezi nejuznávanější lokální filmové tvůrce. A i když se většina shoduje, že jeho vrcholné období skončilo někde u Tmavomodrého světa/Vratných láhví, kvalitami dokázali i poslední Svěrákovy filmy strčit do kapsy většinu lokální produkce v daných letech. Jak si poté vlastně stojí Svěrákův 10. celovečerní film? I tentokrát si Jan Svěrák napsal scénář sám, inspirací mu poté bylo právě psaní povídek jeho otce. Svěrák sám dříve avizoval, že by Betlémské světlo mělo být filmem o vyrovnávání se stárnutím a měl by být vizuálně inspirován filmy Wese Andersona. Ne, filmy Wese Andersona nová svěrákovina nepřipomíná ani z patra. Z mého pohledu se jedná ovšem o krapet lepší film než Tři bratři a Po strništi bos a především o film zajímavější. Dobrý film to ve finále přeci jen je a Svěrák tak dokáže vzbudit naději, že má pořád daleko k posledním filmům zmíněného Jiřího Menzela, přeci jen jde ovšem o lehké zklamání. Nejen co se týče samotného námětu, ale i co se týče samotného tvůrce. Být Betlémské světlo celovečerním debutem čerstvě začínajícího tvůrce, jemné poplácání po ramenou a optimismus nad tím, že by před sebou ten daný mladý umělec mohl mít slibnou kariéru, jen by se přitom příště neměl tolik okatě snažit o napodobení svěrákovské poetiky. Jenže pak dojde k tomu uvědomění, že tohle není dílo snaživého padělatele, ale toho oscarového tvůrce, který i díky Akumulátoru 1 či Kuky se vrací dokázal většinou natočit alespoň skutečně výrazná díla. I proto by člověk možná očekával víc, kdy je vizuální stránka sice poctivá, přeci jen ovšem ne tolik zajímavá. A i když má ten proslulý svěrákovský humor pořád tu něžnost, i ten možná vyznívá o poznání slaběji než několikrát minule. Svěrák ve své kariéře ostatně nastavil laťku tak vysoko, že bude těžké se skutečně vrátit na vrchol. Samotný nástřel děje přitom zní zajímavě. Dokáže sympaticky připomenout komedie Oldřicha Lipského, kdy zní skutečně slibně materiál o autorovi, jehož postavy k němu začínají promlouvat a touží po tom, aby jim napsal šťastné konce. Problém je, že se ve finále žádná ze tří povídek nevyjeví jako dvakrát nosná, minimálně tedy jejich vývoj. A jakmile dojde na moment, kdy spisovatel Šejnoha z osobních důvodů dovolí postavám jít si chvíli vlastní cestou, definitivně dochází k nezodpovězeným otázkám toho, jak vlastně pravidla Šejnohy a postav kolem něj fungují a jestli v průběhu nastavená pravidla nepopírají sami sebe. Problém by přitom neměl být v tom, že by Jan Svěrák nebyl schopen vymyslet funkční fiktivní svět. Vzpomeňme právě na Kuky se vrací, kde byl představen svět s nějakými pravidly a zákonitostmi. Jan Svěrák se přitom opět pokouší napodobit u psacího stolu styl svého otce a daří se mu to podstatně lépe než u Po strništi bos. Po stopách svého otce dokáže Svěrák chvílemi přijít s poměrně chytrým i milým humorem, kdy to pořád celé pochopitelně daleko k vrcholným dělům Zdeňka Svěráka a vše navíc kazí fakt, že se některé skutečně vtipné a chytré momenty pořád musí opírat o scénář, který zas tak nefunguje. Dojde ovšem i na slovní hrátky s češtinou či hříčkami a v jistých momentech to skutečně dokáže kráčet ve stopách těch nejzdařilejších scénářů Zdeňka Svěráka. Tři povídky jinak nejnosnější skutečně nejsou: Jedné o léčitelce chybí jakýkoliv konflikt, druhá o rodičích toužící po uzdravení jejich syna trpícího Downovým syndromem zase svůj konflikt vyřeší poměrně snadno, i když se na to musí čekat. Nejzajímavější je tak povídka, kde jsou ústředními postavami fotograf Matěj v podání Vojtěcha Kotka a lékárnice v podání Terezy Ramby. I tady se v průběhu vyjeví otázky ohledně toho, jak vlastně fungují pravidla onoho prolévání reality pana Šejnohy s jeho literárními ´´ dětmi ´´ , celá povídka má ovšem ve finále dost možná nejzajímavější pointu. I když je vlastně též tak trochu přitažená za vlasy. V průběhu se vlastně ovšem Betlémské světlo nejeví jako film o spisovateli, kterého pronásledují jeho výplody, které byli vytvořené dle náhodných lidí z jeho života. Stěžejní je ve finále spíše konflikt ohledně tak trochu komplikovaného vztahu s manželkou, kdy Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové i po letech společný čas sluší a padnou k sobě. Po vzoru Vratných láhví navíc představují manželský pár s menším rozkolem, který je ovšem též opět vyřešen snadno a největším problémem jsou tak v průběhu především právě mizení z reality. A jen zamrzí, že v součtu není ono utíkání do fiktivního světa trochu více prozkoumané. Je to přitom pořád očividně poctivá práce, kdy Vladimír Smutný pořád na pozici kameramana nelení, hudba Ondřeje Soukupa je slušná (i když se jisté hudební motivy opakují několikrát až možná příliš) a opět je to poté celé řemeslně zručné, kdy se rozhodně nedá říct, že by Svěrák u svého filmu absentoval snahou či schopnostmi. Nutno též dodat, že kromě Jana a Zdeňka Svěrákových se jako představitel nové generace Svěráků na filmu jako střihač podílel František Svěrák. A samotný střih je poté rozhodně fajn, kdy na první dohled člověk nedohledá nějaké ty kontinuální nesrovnalosti či celkové střihové nedostatky. V součtu tak Betlémské světlo pořád rozhodně není špatnou záležitostí, kdy to ovšem neznamená, že je důvod radovat se z toho, že by se Jan Svěrák vrátil ke své nejlepší formě. Betlémské světlo je jen slušnou záležitostí, která slibný námět dvakrát nevytěžila a dvakrát světoborně se nevypořádala s výsledným příběhem. Herci jsou fajn, řemeslná stránka pořád strčí do kapsy většinu lokální produkce, ty nejlepší časy jsou ovšem očividně nejspíš skutečně pryč. Přesto oproti dvěma posledním filmům Jana Svěráka lehký pokrok a alespoň ta poetika dokáže pořád zabrat. Bývalo ovšem líp.... () (menej) (viac)

Reklama

Dadel 

všetky recenzie používateľa

Zdeňka Svěráka mám moc rád, proto mne mrzí, že jeho (asi) posledním filmem zůstane tato senilní slátanina (není to ještě level Donšajni, ale skoro), která vůbec nedrží pohromadě (že je to poslepované ze tří povídek je fakt znát) a obsahující starcovo slintání nad randěním mladého páru. Představte si snové scény z vlaku ve Vratných lahvích, kdyby tvořily většinu stopáže. Sice uvidíte svlečeného Ramba, ale ty scény jsou tím, co u toho kvůli scénáři vypouští z úst, úplně antierotické a nic z toho mít nebudete. Ale co, Zdeňku Svěrákovi to odpustíme, už má na to věk a za život toho dokázal jako nikdo jiný. Janu Svěrákovi tento film ale neodpustíme. V 90. letech největší talent českého filmu. Mohl točit Dobrého Willa Huntinga a Pravidla moštárny, místo toho zůstal v ČR a točí tohle. Tragický scénář nedokázal nijak vylepšit, film vypadá velmi amatérsky, televizně, jako kdyby i jeho režisérovi bylo 90 let. Janovi je ale jen 57, tak snad jeho další scénář bude už od někoho jiného a vrátí se do formy. ()

Aljak 

všetky recenzie používateľa

Rozhodne zaujímavá a originálna kompozícia, ktorá mala všetky predpoklady, aby film napokon dokázal upútať a vyniknúť. Postavy z nedokončených poviedok sa dostávajú na svetlo sveta a dožadujú sa vylepšenia vlastných osudov. Príbeh o Matějovi a Vendule sa mi pozdával najviac, tam bolo aj najviac priestoru na zápletku. Potenciál mal aj príbeh o chlapcovi s Downovým syndrómom, ale tam sa to akosi točilo v tej istej slepej uličke. No a príbeh o automechanikovi/liečiteľovi, ten bol absolútne nezáživný, a takmer vôbec sa tu nič nedialo. Celkovo to bolo teda rôznorodé, no predovšetkým potešil veľmi milý humor s jemným dôvtipom. Silné 3*, no mohlo byť aj viac, keby sa využil celkový potenciál kompozície. ()

Matty 

všetky recenzie používateľa

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% ()

Galéria (33)

Zaujímavosti (16)

Reklama

Reklama