Rebeca

"Aha... takže tohle je něco jako trest - musím si odsedět sám sebe." Ing. Šebek "zavřel dveře" před světem, manželkou, přáteli a je v sobě sám ("Každý toho tolik potřebuje, ale nikdo nechce nic dát..."). Po nevydařeném pokusu o sebevraždu se okolí ptá "proč?", má přece všechno. On sám však nezná důvody. Nosí neustále černé brýle, signalizující jakousi světloplachost, či chtění zůstávat v pološeru, bez jasných kontur reality. Až později, při návštěvě pracoviště před opětovným nástupem, vyjde najevo, že odmítá jakékoliv kompromisy  v práci i v životě. Každý, s kým po propuštění z psychiatrie vstoupí do kontaktu, ho pozoruje, bere ohledy, je opatrný, dává si (i na něho) pozor, manželka ho přesvědčuje o své lásce, o obětavosti (?!) (rozchod s milencem-rodinným přítelem), a i tak - neumí a nechce žít. Částečně mu rozumí žena primáře, která s ním jeho pocity i rezignaci na život sdílí, nepohrdá ním, a ač jsou velice blízko k intimnímu vztahu - nestane se tak a vše (až na pár doteků) zůstává v platonické rovině. Necítí se být nemocným, tedy z oddělení utíká, ale v reálu trpí syndromem zbytečnosti. Takže i útěk i návrat nejsou pro něho životní alternativou... Jan Kačer pro mně ztělesňuje 60. léta, kdy se československá umělecká a tím pádem i filmová tvorba částečně začala nadechovat a dávat najevo své vnitřní umělecké pocity. Není možné (ani zde) ignorovat Danu Medřickou - Paní Herečku, s hlubokou vnitřní krásou, obrovským talentem, autentičností hereckého projevu.   Film Návrat ztraceného syna, to je Dilema: Je vlastní existence, či neexistence vyjádřením absolutní svobody jedince?  Na tuto (ač nepoloženou) otázku najdeme ve filmu i odpověď: "Žít a neustále o tom vědět..."

O co je paní Málková herecky slabší, o to pan Munzar silnější. Režii jsem cítila poněkud přeexponovaně, místy libující si ve strojenosti, to ovšem lze přičíst roku vzniku divad. záznamu. Paní Hlaváčová však byla nenuceně i nevynutitelně "svá", tak jak její herectví znám a obdivuji. Považuji záznam za nadstandardní nabídku televize mimo okruh běžné "konzumace", za což jsem vděčna.

Zvláštní, ale v tomhle konkrétním případě "jsem slepá" a zajímá mě pouze to co slyším a cítím...

Míra mé trpělivosti i vůle pokračovat završena ve 38. minutě. Nechci protože nemůžu, ale platí i opačně.

Prolog hodně zajímavý (marně jsem přemýšlela, proč si takovej obr maluje nehty na černo...?), pak se to zvrhlo :));  epilog a pěkná animace to zachránily...

Dialogová citace z filmu: "Udělala jsem chybu".  "Jakou chybu?" "Šla jsem na vaše přednášky." "Ale já těm lidem lžu." "Jenomže výsledkem toho vašeho lhaní je to, že poznávají pravdu. Možná jste lhářka, ale ta nejlepší jakou znám. Vy dokážete skvěle odvyprávět lidskou bolest." "To mám lhát dál?" "Říkejte to, co znáte. A je jedno z který strany plotu." (...)Tady je něco špatně, vážení. Lež za účelem vzbudit pozornost, získat materiální výhody je zde přímo adorována a "přetavena" do jakési formy pravdy s "vyšším uměleckým záměrem", či přesahem. Žena vypráví příběhy formou prezentací před obecenstvem, které si "přisvojila",  dostane odškodnění, medaili za hrdinství od prezidenta republiky, napíše svým jménem knihu, která se prodává... To není podle mně ani pochopitelné ani přijatelné. A televizní film vybízí k tomu, aby to divák akceptoval, dokonce tomu fandil....(?)  Hvězda navíc je pro paní Bohdalovou, které uděluji takovou malou medaili já, za její vitalitu, činorodost, odolnost vůči plynoucímu času. Hudba snímku nesluší a postava pana Vondráčka je jako vystřižena z teleshopingu. P.S.: odkazuji na komentáře uživatelů Marigold a liborek_ .

Věta "Jdi a dívej se" předjíma jakousi výzvu/pokyn. Film "Jdi a dívej se" vás však donutí spolknout očima kus pozemského pekla. Postavy jako v tranzu vyvolají ve vás dezorientaci, ale zároveň působí hypnoticky; vnímáte chaos lidské zkázy a slyšíte zvuky, které slyšet nechcete. Kamera vás nenechá chvíli v klidu, řítí se sem a tam, na moment zastane v detailu, aby  vás posléze uvrhla do zmatku výbuchů. Je to i zkouška - kde se nachází limit utrpení, jenž ještě lze filmově zobrazit. To, co předvedl Alexej Kravčenko v hlavní roli (v době natáčení snad 15letý kluk), je nepopsatelně mimořádné - není to o tom, že se mu povedlo zahrát jak ve válce děti náhle dospějí, ale jak jsou válkou zmrzačeny, jak zestárnou a ztratí oduševnění, jiskru,vizi a v konečném důsledku i budoucnost. Jeden z nejsilnejších (proti)válečných snímků vůbec, bez glorifikace rudoarmějců s hruděmi plnými vyznamenání za hrdinství...

Podle tvůrců kvalitního dokumentárního filmu "Mlčení jako zbraň",  Robert de Niro přijal nabídku hlavní role ve filmu, aby sa vymanil ze škatulky rolí, jaké do té doby ztvárňoval. Poháněla mě tedy zvědavost, jak se role zhostil a nastala situace podobná té s Dustinem Hoffmanem ve snímku "Na svobodě" - malinko mi tam ze začátku neseděl. Roli ale pečlivě studoval a připravoval se na ni přesně tak, jak vypadá, čili vmísil se do davu obdivovatelů, zkoumal jejich hysterii, psychologické pochody, důvody, reakce apod.. Takže: Rupert Pupkin "provozuje" stalking. Ano, je to tak. Vmísen do davu zběračů autogramů (v té době podpisy zaznamenávany do památničků), kteří podléhají až jakési davové psychóze, se snaží dostat do blízkosti svého idolu: stand-up komika Jerryho Langforda. Částečně se mu to i podaří, naváže s ním kontakt (vše předem nacvičuje formou "doma" monologů...), začne ho (v perfektně padnoucích oblecích) navštěvovat v sídle agentury, která ho zastupuje, následně doma, ač se "oběť" vehementně snaží od něho distancovat a zbavit se ho. Jenže tady nejde jenom o bezmezný obdiv, není to tak prosté - Rupert Pupkin je ctižádostivý, chce totiž také vystupovat v záři reflektorů, bavit obecenstvo, chce potlesk a fanynky a hromadu peněz, skrátka touží být tzv. celebritou. A tak vymyslí podle něho jediný způsob,  jak se dostat na scénu - unést a spoutat Jerryho Langforda. Vše se "podaří", on vystoupí v show, v podstatě má úspěch, následuje zatčení atd. no a po propuštění z VT  ► "úspěch po americku" - jeho knihy jdou na dračku, všude ho zvou, má svůj fanklub...hm. Původně jsem uvažovala o nižším hodnocení -  vadila mi jakási samolibost, nafoukanost a nadřazenost hlavní postavy vůči dalším v dohledu i otřepanost vtipů. Ale na straně druhé beru v potaz kvalitní scénář s bodavostí a ironií, týkající se žalostného stavu moderní (pseudo)kultury no a samozřejmě - herecký výkon Pana Roberta de Nira, protože/takže nelze jinak... :)

Výhradně ženská záležitost...

Afghánská jatka...Přemíra patosu a zpomalených záběrů, ale kvalitní režie i herecké výkony;  čitelný obraz lidského rozměru vojáka, jako oběti státního mechanismu.