okkac

Čekal jsem víc. Zasmál jsem se jen párkrát - opakované zmrtvýchvstání, Matt Stone si sundá čepici, "Let's build a snowman" a ještě něco dalšího na co jsem zapomněl. 5/10

Působivý krátký metaforický snímek o tom, jak se sám Duncan cití při pobytu v nemocnici během chemoterapie. K vidění spolu s jeho dalším krátkým filmem Strike Zone na bonusovém disku v rozšířené 4DVD edici Pán Prstenů: Návrat Krále.

Skoro úplný protiklad ostatních Peckinpathových filmů, který postrádá jeho trademarky. Čili se nedočkáme žádné velké brutality (akorát ten ještěr na začátku to nepěkně schytá), k ženám se zde chová hezky a místo zpomalovaček tu máme groteskní zrychlovačky. Po Divoké bandě velké příjemné překvapení, které jsem sledoval s úsměvem na tváři.

Jedna hvězdička za to, jak skončí Paris Hilton a druhá za těsné a později i propocené tílko Elishi Cuthbert. Díky tomu jsem to dokoukal až do konce.

Knihu jsem nečetl, ale viděl jsem originál, který byl ale patrně věrnou adaptací a po vstupu do Wildfire komplexu se zněj už skoro vůbec nevylezlo. Zde přibylo o dost více postav a s nimi i děje a akce. Z komplexu skáčeme ven celkem často, takže tempo se udržuje více, než v originálu. Rovněž je zde vysvětlen původ Andromedy a více následků jejího účinku. Netroufám si tvrdit, která adaptace je lepší. Hodnotím obě stejně, protože je vlastně každá jiná a vyplatí se tak shlédnout obě.

Hmyzí horor? Proč ne. Takových moc není. Zajímavá stylizace a neviditelný strach, kdy jsem byl při očekávání lekačky napjatý jak struna. Bylo by zajímavé vidět, jak by ten film vypadal, kdyby do toho Guillermovi nekecalo studio. Akorát mne štval ten malý kluk Mannyho. Zase plus za to, co se přihodilo těm dvěma dalším klukům. Slušné 3*

Dal bych víc, ale když někdo odvysílá totálně debilní reportáž o metalu, o kterém fakt nic neví, tak to fakt nejde.

Musím za pět, pač něco tak ujetého, se jen tak nevidí.

Sam Dunn podruhé a celkem i zajímavěji. Po výborném dokumentu Metal: A Headbanger's Journey, který mapoval historii metalu a jeho fanoušky v Americe a v Evropě, se v novém dokumentu podíváme do zemí, ze kterých většinou nepocházejí žádné velké metalové skupiny a západní skupiny, tam někde až donedávna vůbec nehráli, ale přesto se zde urodilo metalové hnutí, i přes všechny překážky, které kladl politický nebo náboženský režim. Podíváme se do Brazílie - jedné z nejvíce metalových zemí. Obrovský festival Rock in Rio, kde je více než 1 milión fanoušků a Sepultura je nejúspěšnější domácí skupina. Dále do Japonska, kde Japonci potvrdili svůj status nejdivnějšího a nejúchylnějšího národa, přes Indii, Činu a Filipíny až po Spojené Arabské Emiráty a Izrael. Velmi zajímavé výpovědí lidí a muzikantů o něčem, s čím se zde patrně nikdy nesetkáme (jako je náboženská policie, mlácení, zákazy a cenzura) a důkaz toho, že i přes kulturní, náboženské, politické a další rozdíly metal sjednocuje.

Heroes Shed No Tears: Film, který John Woo natočil ještě před Lepším Zítřkem, ale pro svoji brutalitu ho studio dalo do trezoru. Až právě po úspěchu Lepšího Zítřku poslal tento film do kin. Sledujeme zde skupinku čínských žoldáků, které vyslala Thajská vláda do Laosu, aby zde zatkla drogového bosse a přivedla ho do Thajska. Odměnou by jim měli být peníze a zelené karty do USA. Bosse zajmou hned v úvodní akční scéně, a pak už se jen snaží dostat za hranice, přičemž jsou jim v zádech jeho posluhovači a pak i tuším vietnamská jednotka. Ani se nedivím, že se to studio bálo dát do kin. Bodycount je tu větší, než v A Better Tomorrow a brutalita taky. Dočkáme se zde useknuté hlavy (-"Co se děje?" -"Ale nic zvláštního. Dekapitace. To se tu děje pořád."), useknuté ruky, podřezaného krku, headshotu francouzského reportéra, různého probodnutí kopím, sešívání očí, vyhození do vzduchu až samozřejmě po četné zásahy kulometem a brokovnicí s rudým efektem. Na akčních scénách, kterých je zde dost je ještě vidět, že Woo se teprve učí a příběh je samozřejmě jednoduchý jak jen může být, ale plyne to svižně a fajn souboj muže proti muži na závěr. 7/10