Devadesát Dva

"STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (is 11/10 joke) Ok, jakožto fanda Robina Williamse si občas pouštím nějaké jeho videa, třeba speech s Day-Lewisem a zbořeným Jackem Nicholsonem, někdy se vrátím k nějakým jeho filmům, něbo něčemu, co jsem neviděl (naposledy to byl Flubber, rest od děství, který jsem ale mohl vynechat, nebyla to ale vina Robina), občas mám jeho období víc, někdy míň, ale tenhle standup držím velmi vysoko ve svém osobním žebříčku, taky jsem ho viděl několikrát, v době, kdy jsem znal jen pár lidí, co je dělali, ne jak dnes, kdy nejen Netflix vydává specials jak na běžícím pásu. Člověk si je dřív pouštěl vícekrát, častěji, když se mu líbily. Dnes mi už dva dny krvácí ztuhlá huba, dnes dokonce nosem... a já se stejně musím smát. Ten moment, který to dnes spustil bylo "ice fucking". A pak samozřejmě následují další a pak další ("So its like Quest for a fire-flight..."), vždycky je to jinde, jak člověk stárne, ubývá mu elánu, nadšení, zápalu, všeho, takže i já jsem z téhle show, dnes, nebyl tak nadšená jako před lety. Ale Robinova energie, hydratování (nepřestane mě fascinovat sledovat, kolik lahví vody tam sjede) a trefnost, spolu s kadencí se jen tak často nevidí. Dokonce i to, jak se občas přeřekne a pak si z toho začne dělat nějak improvizačně srandu svědčí o tom, jak kreativní je jeho mozek (což ale člověk mohl vidět i v desítkách jiných případů). Celý standup působí skoro jako kdyby ho Robin improvizoval, doslova uvařil z vody na místě. A nedá se ani popsat, kolik malých split-moment-level jokes tu sází, jeden za druhým, až to lidi snad ani nemají šanci stíhat. Jeden z nejšílenějších standupů ever, úroveň jejíž geniality stoupá s vaším rozpoložením toho "jak moc jsem nalazený na level Robina Williamse". Možná že trochu chlastu a jiných stimulantů, nebo látek by pomohla. (---) "Is that motherfucker waving at me?" (---) "STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (na tenhle jsem zapomněl a když jsem ho uslyšel, tak jsem se musel naplno začít smát). Ke konci pak Robin najede na takovej level , že je v zóně a valí to obraz za obrazem "Oh shit, i thought the war was over." Mimochodem geniální použítí lahví s vodou on stage na cokoliv spojeného s penisem, chcaním a nebo ejakulací. Zdá se, že čím dále jsme, tím je Robin rozjetější, a taky člověk musí ocenit, že je to hodina a půl, což v rámci standupu opravdu hodně. French being French. Scottish inventing golf. All sides of viagra. Faith and pedo-shit, Jesus and his brother Jerry. War and propaganda. Support for weed. Je tu toho hodně a komu to nestačí, doporučuju hned přejít na druhý standup 'Weapons of Self Destruction'.

Občas je hranice toho, co James Stewart nazývá hraním a ostatní parodií neskutečně tenká, někdy si skoro říkám, že si z něho dělá Hitchcock srandu (ale i tak je zábava sledovat, jak nepostrádá tu americkou nadutost, to globální právo, chovat se určitým způsobem). Manželé jedou se synem do Maroka. Okolo nich se začnou dít a objevovat podezřelí lidé - všechno končí až u informace vedoucí ke státnímu spiknutí. Film chvílemi drží obstojněji v napětí, většinu času mi to ale spíše přišlo průměrné a u dvou hodin i táhnoucí se (o těch komediálních vsuvkách a konci nemluvě). Něco pro die hard Hitch fans, definitivně. U Hitche to mám tak napůl, má svůj rukopis, ale někdy se trefí a někdy ne (v celkovém konceptu, zasazení, budování napětí, divákově zájmu na tom film vůbec sledovat). Tady spíše ne. Jediná pozitivní věc na filmu je Doris Day, která je tu celkově skvělá (Oscar za píseň "Que Sera, Sera"), koneckonců Hitchock filmy uměl vždy dobře obsadit.

Styl je hodně na tělo, hodně handy cam, hodně "in it" s hlavní postavou, vede to ke spoustě skvělé práce, protože to pak co do příběhu má ponor a dynamiku, momenty (například ukládání do postele a svlékání za zvuků pomalého dýchání, to dýchání celkově). Za kamerou stojí Robbie Ryan, který později natočil např. Poor Things, Marriage Story, The Favourite, I, Daniel Blake a další solidní kusy. (...) Patnáctiletá Mia žije někde na předměstí v UK a patrně skoro všechno v jejím životě je problém, holky-sousedky s ní nechtějí tančit (a samy tančí na nic) a tanec je pro ni to jediné... vadí jí připoutaný kůń na jednom soukromém pozemku, kterého se snaží osvobodit a tak tam pořád leze (až ji za to málem znásilní, kromě jednoho hodnějšího týpka, se kterým se sblíží a vlastně s ním jde na svoji finální cestu dospělosti), vadí jí máma, která se k ní chová jako kunda (a málem s Miou šla na potrat), vadí jí ségra, která nemá vedení a chová se stejně jako máma (se kterou jsou ale jako spousta sester v "nenávistivé lásce"). A jelikož je svobodná matka taky celkem kus, na svůj věk a je to party mama, na takové se brzy vždy přilepí nějakej boyfriend (Michael Fassbender). Do momentu, než se objeví, je to všichni proti všem, každý sám za sebe, tísnivé, až stresující, každý snažící se utrhnout si kousek něčeho, a tak s příchodem Fassbendera začne Mia dostávat i trochu něhy (nebo iluzi něhy? ale ženám nesejde na opravdovosti vašich záměrů, dokud děláte, co děláte), kousek za kouskem, nejdřív čaj, pak uložení do postele, pak výlet a chytání ryb, uvazování poraněné nohy, nošení na zádech, tancovačka na parkovišti... člověk tuší, zda je za tím celou dobu nějaká jiná motivace, nebo je to jen chování přirozené otcovské figury, kterou Fassbender skvěle hraje a možná o to je jeho očekávané odhalení (jako skutečného otce) zvláštnější (důvod, proč jsem se na film nakonec podíval byla Kerry Condon, která v Criterionu charakterizovala Fasbenderovu postavu "Michael Fassbender's character is real bollocks in it" to bylo to, co mě přimělo se na 'Fish Tank' podívat). Nic z toho nejsou věci, na které by byla Mia zvyklá a tak je jasné, že dojde i na vnitřní zápas, dojde na spoustu pozitivního (Fassbender podporující Miu v jejím dancingu), ale i negativního (. . .) a ona se s tím bude nucena vypořádat. Škoda, že druhé půlce už spíše, ne dochází dech, ale jakoby najednou z té jasně dané linie se snažil film horko těžko uvařit ještě větší drama, než po té šukačce, ke které se schyluje 3/4 filmu a dělat z toho něco s poselstvím. Vlastně jsem si říkal, že konečně po delší době uvidím něco, co skončí v absolutním bahně. Ale nestalo se. Každý muž potom, co vyklepete celou domácnost, když je nějaká chuť (mladá ségra zůstala ušetřena), bere roha, aby mohl zpět ke své právně pravé manželce a ideální rodince, hrát iluzi. Mia se s tím vypořádává po svém, aby jí došlo, že její život je (a bude) nakonec jinde. Skvělá byla ta scéna rodinného tanečku na konci. Ale ne úplně film, co by měl nějaký silný vibes, nebo ikonický scény. 8/10  "....Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go... ...Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go..." (Nas)