major.warren

Není větší radosti, nežli zjištění, že Woody Allen i v osmaosmdesáti dál oplývá jako filmař dychtivou energií čerstvého dvacátníka, dál svět glosuje svým břitkým, leč inteligentním humorem a své nové hrdiny vede na jejich cestě za láskou s hravostí, jakou by mu mnozí o dekády mladší kolegové mohli leda závidět. Po opravdu rozvrzaném Kolu zázraků z roku 2017 jsem o Allena přestal načas jevit zájem. Majákem, jenž mě k jeho osobnosti znovu přitáhl, byl v poslední době paradoxně spíše vyvolaný skandál okolo jeho manželství s Miou Farrow a všechna ta křiklavá obvinění, jejichž právní legitimita je asi stejná jako tvrzení, že Země je placatá. Hodně diváků i institucí se od Allena a jeho tvorby distancovalo. Dobrovolný exil ve Francii (kde mu koneckonců vždy rozuměli nejlépe) však Mistrovi očividně prospěl. Zásah štěstím je neskutečně svěží, příjemný a nápaditý film, v němž se režisér Annie Hallové po dlouhé době vrátil k síle svých kanonických děl, byť jinak než bychom možná čekali. V Zásahu štěstí zprvu Allen navnadí divácké choutky náznakem romantické komedie o nevěře, posléze přejde k hlubší reflexi instituce manželství, aby v druhé půli mohl chytře vykličkovat a přesunout se k napínavé detektivce, jejíž pointa je báječně úderná. Je to rozhodně nejdospělejší a nejzábavnější Allenův snímek - minimálně od Půlnoci v Paříži - a zvláště potěší i pro omračující fakt, že je to jubilejní dílo s číslem 50. Žel je nejspíš opravdu poslední.

Po Šťastném Lazzarovi pokračuje režisérka Alice Rohrwacherová v šíření krásy filmem Chiméra, pojednávajícím nejen o skrytých skvostech etruské kultury. Je jen o málo slabší než její předešlý Lazzaro, v němž pro změnu zkoumala dopady postindustriální společnosti. Svůj osobitý styl Rohrwacherová ani v Chiméře nezapře: Super 16 mm, zrnitý obraz, vskutku magické působení světla. Hlavním hrdinou Chiméry je mladý Angličan Arthur (Josh O'Connor), který - stejně jako Lazzaro - vládne nadpřirozenou schopností. V tomto případě se jedná o umění nalézt pod zemí tisíce let spící etruské hrobky a jejich bohatství. Zároveň Arthur pátrá po bráně do studnice umlklých duší, jež by ho zavedla k jeho ztracené lásce...

Nápaditá bilancující mystifikace, v níž věčný experimentátor Jan Němec spojuje archivní záznamy z roku 1968 s průvodním komentářem a rekonstruujícími záběry z festivalu v Cannes o půl století později. Vtipné, sžíravé, ostře glosující, nešetřící ani Němcovy nejbližší filmařské kolegy... takové je poslední dílo tohoto modernistického mistra čs. kinematografie. Hranice zvládnutého filmu a neumětelství se filmovým médiem vyjadřovat je zde chytře setřena Němcovým nezaměnitelným rukopisem.

Přesně pro takové filmy miluju kinematografii! Oliver Stone je jedním z mála filmařů, co dokáží vytvořit dokonalou syntézu estetických i společenských hodnot. Uměl to snad ještě Forman, ale dnes mi to - bohužel - přijde čím dál tím prchavější, když vidím kolik sebestředných experimentátorů/neumětelů na jedné a morálních poslů/neumětelů na druhé nás zahlcuje svými díly. Skutečné umění tkví ale právě v tom, když mají jednotlivé obrazy co říct divákům. A to je Salvador!

77th Cannes Film Festival 2024: Prostě fantastické! Intenzivní a napínavý portrét velkého brazilského politika (asi největší osobnosti současné levicové politiky vůbec). Oproti fanatickým ódám na Castra a Putina se kdysi věhlasný režisér i přes nesporný obdiv k "Lulovi" tentokrát drží snadno dohledatelných faktů, které mísí s historickými i aktuálními materiály a také nově natočeným rozhovorem se samotným Lulou. Dokument vlastně nepřinese nic objevného, avšak způsob, jakým vypráví je tak expanzivně strhující, že v závěru vyburcuje napětí i u těch diváků, jež výsledek brazilských prezidentských voleb z roku 2022 dobře znají. Oliver Stone se konečně zase vrací mezi velké hráče. Díky za to!!

77th Cannes Film Festival 2024: Nový snímek Davida Cronenberga k mému zklamání ztělesňuje většinu věcí, co se mi na současné světové kinematografii nelíbí. Předně je až chronicky posedlý vývojem nových technologií, jež aktivně zapojuje do vyprávění i fungování fikčního světa. OK, Griffith v 10. letech provedl totéž s autem a telefonem, jenže v 10. letech měl auto a telefon jen málokdo, zatímco dnes má mobil se 4K foťákem doslova každý, stejně jako osobní chat s AI. Emocionálně je to chladné, tempo utahané a jednotvárnost celku podtrhuje Shoreův synthsoundtrack. Premisa filmu, vycházející z tématu nemožnosti vyrovnání se s odchodem blízké osoby, je pojata sic nápaditě, ale vedle toho Cronenberg využívá snad všechna možná existující klišé, co lze v dnešním mediálním prostoru najít (Rusové, Číňani, vliv AI). Vincent Cassel a Diane Kruger jsou s pomalu utíkajícím časem otravnější a otravnější, leč za to zjevně nemohou. Konstrukt a lacinost jim předepisuje scénář. Cronenberg si film údajně natočil jako jakousi osobní terapii. Jestli mu to pomohlo, jsem rád a očekávám, že jeho příští film bude hrát podstatně vyšší ligu.

77th Cannes Film Festival 2024: Krásný film. Paul Schrader tentokrát pro změnu ponechal své životní téma "hledání poslání jednotlivce coby formy vykoupení jeho existence" v pozadí a klíčovou roli přenechal v OH, CANADA fragmentárním návratům nespolehlivého vypravěče Leonarda Fifse. Richard Gere na prahu smrti je tu fenomenální - formou projevu mi připomněl Fraserův herecký comeback v THE WHALE. Gere coby úspěšný filmař na smrtelné posteli absolutně přehrává afektovanou manželku, jejíž postava by starému cynickému a sebestřednému umělcovi mohla krásně sekundovat, kdyby... (říci, že mě zde Uma T. s*ala by byl slabý výraz, a to se řadím k jejím velkým fanouškům). OH, CANADA je malý film o velkých věcech, nestrhne, nevzbudí bouřlivý aplaus, ale rozhodně potěší a vzbudí zájem o své postavy. Díky Schraderovi, že i před osmdesátkou stále se zájmem pracuje a nerezignuje na příběhy o pokolení lidské entity.

Tradičně skvělý Sorrentino v hlavní roli s úžasným Tonim Servillem (v něčem je jeho Andreotti ještě podmanivější postavou než životem znavený bonviván Jep z Velké nádhery, s nímž postava "Božského" sdílí náznak životní osamělosti). Už v prologu, který nás za doprovodu chytlavého soundtracku provede neblahým koncem osob z Andreottiho okolí, nastaví Sorrentino styl, který posléze v šerém svitu kamery buduje až k závěrečné sekvenci, kdy bývalý sedminásobný italský premiér stane před soudním tribunálem. Il Divo je film chytrý, svižný a především neskutečně poutavý. Sorrentino je zkrátka králem vypravěčů naší doby. Jediné, co mě na jeho žhavém díle trochu mrzí, je, že zcela neuspokojí zvědavost, již vzbuzuje; zachycuje totiž pouze fragment Andreottiho pozdní éry v 90. letech a k minulosti se vrací spíše sporadicky skrze okrajové motivy (zpověď) a vnitřní monology samotářského politika, jenž ovlivňoval nejvyšší patra Itálie od druhé poloviny 40. let.

Recenze: Do kin vstupují Stovky bobrů; film, jaký svět neviděl!        Až po dvou letech od svého uvedení se do našich kin – nutno podotknout, že zásluhou distribuční společnosti Aerofilms – dostává nečekaná perla americké ultra-nezávislé scény, novinka režiséra Mika Cheslika a herce Rylanda B. C. Tewse (autorů „pankáčské“ Příšery z Michiganského jezera), nazvaná Stovky bobrů. Již svérázný název napoví, že to nebude jen tak; ostatně není divu, že snímek jako takový se u nás dočkal prvotního uvedení v rámci Festivalu otrlého diváka. Avšak i publikum nenáročné, které si chce v kině leda zdvořile oddechnout a pobavit se, bude jásat. Tolik nadšení, energie a nápadů v tak produkčně omezeném počinu (rozpočet se dle tvůrců pohyboval cca kolem 150 tisíc dolarů) by mohla „Bobrům“ závidět kdejaká hollywoodská velkoprodukce. Co mají ovšem nezasvěcení diváci od Stovek bobrů očekávat? Je to komedie? Němá groteska? Western? Hororová vybíjená? Romance? Nebo snad všechno dohromady? Organická syntéza většiny tradičních žánrů, jíž není nic cizí ani nedosažitelné, by bylo zřejmě nejvýstižnějším popisem. Ale skutečně dobrý film, jakým Stovky bobrů bezpochyby jsou, nedokáže nic na světě poslat do konkrétní škatule. „Zálesák nemá lehký život!“ Tak ve zkratce představí v úvodu text písně hlavního hrdinu – dobrodruha a neúspěšného palírníka alkoholu Jeana Kayaka, který se stává nedobrovolným obyvatelem ledové divočiny. Postupně se mění ve ctižádostivého lovce kožešin, jenž usiluje o srdce dcery místního obchodníka, a když zjistí, že došlo k masivnímu nárůstu uvědomělých bobrů, vyhlásí armádě zvířat válku, která požitkářsky otevírá prostor k budování nejrůznějších gagů, většinově postavených na opakování a variování konkrétních motivů. Stovky bobrů obsahují stovky větších či menších odkazů, od grotesek němé éry (Chaplin a zejména pak Buster Keaton) přes klasiky příznačné pro naši dobu (Indiana Jones, Mrtvý muž, Revenant, díla Wese Andersona) až po model tradiční videohry, na jejímž principu je druhá půle filmu vystavěna. Tyto citace nádherně prorůstají do celkové struktury, jejíž rytmus se organicky přetváří v souladu s proměnou žánrů. Znalcům může na paměti vyvstat i Čapkova Válka s mloky, s níž Stovky bobrů sdílí dystopické schéma radikálního přemnožení a sebeuvědomění konkrétní zvířecí skupiny. Nízký rozpočet a skutečně punkové podmínky natáčení jsou na „Bobrech“ znát, avšak důležité je, že režisér mění jednotlivá omezení ve strategickou výhodu kreativního procesu a zároveň také v možnost, jak později všechny překvapit. Díky značně zúženým možnostem tak bobry představují reální herci navlečení do plyšových kostýmů ala televizní duo „Jů a Hele.“ Podobných bizarností, které utvářejí jedinečnou poetiku, by se našlo mnohem více. Ve výsledku by se „Bobři“ mohli s klidem ucházet o titul komedie dekády. Zábavnější a láskyplnější titul byste v kinech sotva pohledali.

Z toho, co jsem měl doposud možnost z kánonu rumunské nové vlny zhlédnout, se mi 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jeví jako nejzásadnější, nejucelenější a rovněž i divácky nejdestruktivnější dílo. Film, jehož realistické hodnoty jsou natolik pravdivé, že se chtě nechtě dostane pod kůži a Vám nezbývá než jej přijmout s nadějí, že to, co jste právě viděli, se už nikdy nebude muset dít. Bohužel děje...