Lachtaan

Game Night není ničím jiným než dosti originálně pojatou ujetou komedií, která všemi couly zapadá do filmografie Jasona Batemana. On sám je ohromný sympaťák, ačkoliv mimo výjimečných rolí (Disconnect) mě nikdy extrémně neuchvátil. V Noční hře jsem ovšem místo hereckých výkonů hledal skvělé počáteční odkazy na populární hry současnosti, mezi které můžu řadit i stále se rozvíjející únikovku, kterou jsem si sám poprvé vyzkoušel, když zrovna tento film běžel čerstvě v kinech. To by ovšem nemohla být typicky hollywoodská komedie, kdyby se počáteční absolutní napětí neproměnilo ve zmatečný chaos, kde se tvůrci rozhodnou film ukončit rovnou asi 4x za sebou. A pro mě to ani projednou nebylo záživné.

Geniální série, kterou si Zemeckis zařídil cestu do režisérských nebes. Klenot sci-fi žánru v dobách, kdy filmové cestování časem bylo ještě v plenkách, i tak ale po neuvěřitených 30 letech předčí jakékoli pokusy o tuto tématiku v dnešních dílech. Tam, kde mě jednička pomaloučku, avšak trochu zmateně vtahovala do děje, tam mě dvojka naprosto ohromila a trojka svým vtipem i důvtipem vše majestátně završila. Právoplatné umístění na žebříčku nejlepších sci-fi filmů všech dob. Kam se hrabou dnešní experimenty tvořené z devadesáti procent přes PC, když osmdesátkový Návrat do budoucnosti nastavil svým úžasným příběhem a skvělými odkazy na ono cestování časem laťku tak nehorázně vysoko.

Gay tématika mě vždycky v nemalé míře odpuzovala a filmům, které na ní stavějí, jsem se vyhýbal. Love, Simon ale jakožto obyčejný teenadult film podle další knižní předlohy, oblíbené především u děvčat, obletěl svět s takovým propagačním rozsahem (počítám i doporučení od známých), že jsem si tak oslavované drama prostě nemohl nechat ujít. A nebudu zapírat, že mě nalákalo i obsazení, které sice vypadá jako vybrané z lacinných televizních filmů od Disney Channelu, ovšem pokud každého ze zúčastněných znáte již alespoň z jednoho jejich předchozího kousku, je vám zřejmé, že vás v Já, Simon nezklamou. Jako striktní heterosexuál, který při líbání dvou spřízněných mužských duší zavírá obě oči, rád prohlašuju, že mám chuť dohnat jiné filmy o homosexualitě. Ale nelze slíbit, kdy se zase dostanu k obdobně úžasnému příběhu jako v případě Já, Simon.

Tohle čiré bláznovství mě už během promítání v kinech zaujalo jenom proto, že si ústřední roli střihnul Joseph Gordon-Levitt. Jinak jsem tak nějak tušil, že mě tato netradiční story zase tolik nezasáhne a po 3 letech se domnění stalou realitou. Zemeckis je bez debat režisér umělec a z jeho strany nelze The Walk nic vytknout. Ale táhlost děje, kde celé dvě hodiny čekáte pouze na finální rozuzlení, mi nedovolila udělit 5 hvězd, ačkoliv jsem velmi rád, že jsem se k Muži na laně konečně dokopal.

Okey, špionážní tématika plná toho správného napětí mi opravdu začala chybět a jsem rád, že jsem se jí mohl zcela nečekaně nabažit v silnějším množství. Stejně jako u (pro mě) loňské Sociální sítě i Cizinec je tím filmem, který jsem zcela náhodou stáhnul již před cirka 4 lety, aby procestoval flešky a několik počítačů, než jsem se k němu velmi nečekaně dostal jednoho parného červnového odpoledne. Duo Depp a Jolie jsem si okamžitě zamiloval a po skončení snímku jsem se začal cítit poněkud provinile, že jsem z bohatého rejstříku obou hlavních aktérů viděl tak málo filmových zástupců, ačkoliv zrovna Johnnyho i Angeliny se nikdy nemůžu nabažit. Nechápu tak nízká procenta, já s největší hrdostí po delší kritické odmlce házím 5ku na film v modrých číslech.

Nemůžete se mi divit, proč horory nesleduju, když je tenhle žánr dost frekventovaně protkaný lacinými kousky, ze kterých se vám chce zvracet (povětšinou kvůli té lacinosti, ne kvůli obsahu). Chválabohu se ale čas od času vzchopí zručný tvůrce a natočí revoluční záležitost, která zaujme, vyděsí i navnadí na myšlenku si ji někdy v klidu nejednou zopakovat. Zde je tím řemeslníkem John Krasinski, který se jako největší hororový sympaťák se svou stejně přesvědčivou manželkou Emily Blunt pustil do nevídaného díla, jež minimálně mě opravdu překvapilo a ve všech filmových aspektech dostatečně uspokojilo. Jestli se objeví spekulovaná dvojka, s elánem vyrazím do kina. REWATCHED 30.4.2019: Musel jsem si můj favoritní horůrek loňského roku dopřát napodruhé a stále jsem byl obehnán pořádnými grády. Už se nemůžu dočkat pokračování s mým oblíbeným Cillianem Murphym.

Akčních filmů nebude nikdy dost a s mým oblíbeným Gerardem Butlerem mi nikdy nesmí dojít, ačkoliv nemohu upřít tomu, že už ten jeho neúprosný půvab pomaloučku vyprchává. Stále jsem se ale i v případě Den of Thieves sešel s poněkud pozoruhodným filmem, říznutým feelingy heistů nejen ze série Grand Theft Auto. A kdo z nás si alespoň jednou nepřál, aby se tyhle akční příběhy z her dostaly do filmové podoby. Když se ale od chvály dostanu také k vytýkání, nebudu jediným, kdo již téměř trpěl přepálenou stopáží, kterou ve finále zachraňuje právě jediná “akční” sekce v tomto “akčním” filmu. Jako oddychovka s několika překvapivými momenty dostačující.

Budu Vám vyprávět příběh o tom, jak si Finové, filmovému světu téměř neznalí, zcela nečekaně podmanili válečný žánr a bez debat dobyli TOP desítku filmů roku 2017. Válečných spektáklů, blockbusterů, dramat i eposů z období druhé světové tu již bylo víc než dost, vsadím se, že většina z nás však nikdy neslyšela o Zimní válce a neústupném boji finských hrdinů proti Stalinově nesmrtelné hrdosti. Naštěstí se konečně se scénářem, který napsaly dějiny samotné, objevuje dechberoucí, depresivní, dojemná a až hrůzostrašně autentická válečná vřava, která se v rukou tak nevýrazné produkce nebojí světu filmu ukázat hrůzy války tak, jak by jí nevěřili i sami veteráni či oběti onoho konfliktu. Tříhodinové snímky mívají skulinky, jež se na celkovém vzezření dokážou dost podepsat a po rizikové druhé hodině může přijít pokles pozornosti. V případě Neznámého vojáka jsem ovšem milionově vděčný, že se tenhle spíše až neúprosný dokument nežli válečné drama roztáhl právě do takové délky a já měl tu možnost procítit jeden neuvěřitelně skutečný osud až po konečné příměří, ne se jen lehce pokochat zkrácenou verzí pro filmové festivaly. Finové si u mě okamžitě zvyšují pozornost!

Další česká kultovka za mnou. Ten ojedinělý čirý humor, který za našimi hranicemi nikdo nevymyslí. Ale nebavil jsem se tak královsky, jako jsem zvyklý v dílech dua Ladislava Smoljlaka a Zdeňka Svěráka.

Touha po katastrofických bijácích mě naštěstí opustila již před pár lety, není ale vůbec na škodu využít nekonečné filmové rozmanitosti a po delší odmlce opět do tohoto soudku zabruslit. Prozatím nejnovější (nepočítaje komorné každoroční rebooty ryze pro japonské obecenstvo) verzi příběhu nejimpozantnějšího monstra jsem si stáhnul již kdysi v létě roku 2014, abych zcela neosloven celkovým pojetím u filmu stanul tak do 40. minuty a nikdy mu nedopřál novou šanci. Bylo mi absolutně jedno, že jsem jí nespravedlivě udělil 1 hvězdu, i když jsem na to neměl sebemenší právo, až velmi nedávno jsem ji s uvědoměním velké chyby odstranil a dnes mohu hodnotit s čistým štítem. Dle celkového ohlasu je Edwardsova Godzilla hodně rozporuplným akčním spektáklem, mě jako někdejšího fanouška monster sci-fi ale na celé dvě hodiny zabavila a to mi v případě jinak tak očividného a jednoduchého filmu stačí. Možná, že dokonce vyrazím v příštím roce do kina na sequel.