alchac

Zase takový ne zcela typický Gájův kousek, u něhož je třeba zejména nenechat se zmást ani totožností režiséra, jinak známého to Podfu(c)kářského Gentlemana, ani nálepkou „bejzd on dz trů story,“ ani přítomností Fleminga a údajné předlohy nulanulasedmičky a už vůbec ne identitou válečného konfliktu a šoudaunovou westernovou hudbou (tj. nenechat se vyděsit zdejšími asociacemi s Qentýnovými Paznechty), ale uvědomit si, že zde si autor prostě natočil své vlastní Postradatelné. Z této perspektivy se potom alespoň jeden já mohl spokojeně vézt na příjemně úchylné vlně testosteronové nadsázky, v níž partička psychopatických hovad s povolením zabíjet a neposlouchat rozkazy vyčóruje U-Bootí krmelec přímo pod nosem ďábelského Tila, který mimochodem i v kmetském věku ukazuje, že stále umí být naprosto ukázkový, lahůdkový Schweinger. A byť musím uznat, že i já jsem při sledování občas podvědomě hledal ovládací prvky jednotlivých členů Commandos, neb ta asociace je samozřejmě velmi silná (a kdo ví, jestli Gája sám zamlada také rád na monitoru neprověřoval náckům ledviny bowiákem a necpal je pak do sudů s benzínem), tak současně to s ohledem na charaktery ústředních (anti)hrdinů (zajímalo by mě, kolik zářezů na pažbě svého derringeru měl ten černý Hogo Fogo s nevyslovitelným jménem a Rýčr jako parafráze "Mad Jacka" Churchilla byl vysloveně dokonalý!) a výše zmíněný hudební doprovod dodávalo celému dílu lahodnou příchuť a la špagety po angloSASku, pročež po tomto večerníčku jsem zase jednou hupsnul do peřin s blaženým úsměvem v xichtě. P.S.: Doufám, že po mnoha nesmělých (ale povedených!) náznacích ve svých posledních kusech se režisér jednou osmělí a spáchá nějaký regulérní western.

Gožilla žvanilla, nudilla, opičilla a tady zase jednou něco hromada nerdů ukrutně přebušilla.

Už když jsem příhody Matyáše Šerodlaka četl v knižní podobě, říkal jsem si, že po tomhle musí současná kinematografie dříve nebo později skočit. No posuďte sami – hlavní hrdina tělesně hendikepovaný, jeho nejlepší přátelé jsou dokonale integrovaný, na Sorbonnské medině studovaný arabský imigrant a dále konvertita židovského původu (to tenkrát v době čtení ještě byli Hebrejci ti hodní) a dokonce se v jedné z knih jako jeden/a z hlavních postav objeví opravdu velmi zajímavý/á tranzistorák. Že po tom chňapnul zrovna největší současný korektální ničitel dobrého vkusu, jehož logo v úvodních titulcích je pro mě jinak signálem pro okamžité vypnutí, mě proto sice nepřekvapilo, nicméně i tak docela vyděsilo, avšak po zhlédnutí první knihy musím říct, že nakonec to dopadlo docela přijatelně. Přemnožení MUDr. Maltonů, byť očekávané, mně sice permanentně nadzvedávalo žluč, stejně jako to, že Barák příliš nepřipomínal toho v knihách popsaného ostříleného a prohnaného šermujícího krav mága, ale spíše budil dojem, že by býval mohl velmi úspěšně infiltrovat tajnou klášterní sodomitskou buňku, a jakkoliv Matyáše shledávám povedeným, přece jen jsem byl mírně zklamán, že radši qazimódně neohnuli hřbet přítomného Borového Mirdy (jehož part by takto mohl zaujmout prověřený Rylance a Théoden si mohl znovu střihnout Norfolka). Takže sumasumárně zatím za pěkné čtyři, nicméně s ohledem na to, že v jedničce se autor teprve nesměle (a proto místy příliš okatě Ecologicky) rozjížděl, očekávám, že nejpozději po druhé knize to vytáhnu na plný počet a zejména doufám, že to Děsnejové neutnou/nedoprasí před nejoblíbenějším Zjevením.