k212

Že obliba evropských reálii v Hollywoodských bijácích stoupá, je už zřejmé několik let. Ale jen málokdo jich dokáže využít tak efektivně, jako se to podařilo v tomto dílku. A je to také díky zajímavému hereckému obsazení - počínaje netypickým a velmi charizmatickým Damonem, pokračuje Potentovou, která solí napřeskáčku němčinu a angličtinu, Chrisem Cooperem, který v ambivalentní postavě šéfa odvedl zajímavou práci a konče třeba Clivem Owenem, jenž si střihl roličku zabijáka tak lidsky, no prostě člověk zalituje, že to schytá. Agent bez minulosti ukazuje, že špiónský žánr ještě neumřel, a že i v době akcí napěchované popcornové zábavy má ještě co říci klasický žánr.

Se špatným scénářem těžko něco svede režisér nebo herci - mám tím ovšem namysli spíš herce, protože Clive Owen svým zevřením a pohledem tvoří zajímavou směsici charizmatu a opravdového herectví, o ostatních se to říci nedá a herecké (ne)výkony jsou opravdu příšerné počítaje v to i mého oblíbence Skarsgarda (o Dillanovi a Knightleyový ani nevmluvě) . A ty hlášky - bože tak duchaplné dialogy jsem už dlouho neslyšela (no vlastě Trója může směle konkurovat)! I přes všechna tato negativa je však ve filmu vidět promarněná šance dobrého režiséra a charizmatického hlavního představitele. Z Artuše mohl být fajnový proevropsky laděný historický film, dokonce i slabý náznak originality ve scénáři by se našel, bohužel scénarista neuspěl.

Není to vůbec špatný film, a to hlavně zásluhou herců a jistě reřiséra. Ano je to suché, ale všechno ve spojení James Ivory - Henry James takové je. Protože oba vypráví o době a společenském rozvrstvení, kdy projevovat své emoce -byť třeba falešné a negativní- nebylo zrovna nosné, kdy vládla konvenčnost a pokrytectví. V tomto filmu musí člověk hledat náznaky, nebijí ho do očí, musí naslouchat a mít oči dokořán, a hlavně tu musí být snaha pochopit jednání postav, ač někdy divné. Myslím si, že pokud takovou odezvu film vyvolá, nemůže být špatný, natož špatně zrežírovaný nebo zahraný. Upřímě, já jsem byla napnutá k prasknut, jakou lež nebo narážku zase někdo vypustí z úst ve jménu čohosi vyššího a lepšího! A nebyla jsem zklamána.

Další krásný příklad toho, proč je Stone spíše režisér proevropsky naladěný, je opět neservírován na velkém hodovním stole. Za mořem málokdo k porci přičichl, natož, aby mase amerického divactva zachutnala jako třeba Trója (Ani si netroufám polemizovat proč??? Je to nadmíru zřejmé!). Alexandr totiž z diváků nedělá negramotné blbce lačnící pouze po vizuální pseudohistorické pastvě (i když tu samozřejmě v brutálních a trochu zvrhlých intencích dopřeje taky), a na základě historicky celkem přesných reálií podává zajímavou sondu do lidské duše, svéráznou studii jednoho despoty a osob ovlivňující jeho smýšlení, cítění, jednání... Druhý velmi důležitý aspekt, který z filmu dělá naprosto nehollywoodský biják, je absence kladného hrdiny, vlatně je tu vůbec nějaký "hrdina"??? Alexandr je hlavně opusem Olivera Stonea a jeho mozajkou pohledů na svět, historii, jen těžko lze tohle nevypozorovat. Troufám si také tvrdit, že jedině on dokáže do velkorozpočtového historického (ne)velkofilmu dostat desetiminutovou psychedelickou scénu, ve které je všechno snímáno rudě a jedině on dokáže diváka šokovat přemírou naturalismu a brutality v jedné předlouhatánské bitvě s tak ledabylou samozřejmostí. Tato scéna je evidentně záměrně neřízená jakoby bez režije; rozlétaná kamera, střihy, chaos (ne to není uhlazený LOTR nebo Gladiátor). A nad tím občasné prostřihy z ptačí perspektivy. Právě tohle všechno posiluje onu scénu o nesmírnou autentičnost, naturalismus a samozřejmě brutalitu. (Jen tak mimochodem, četla jsem nejednou, že "prý" je v Alexandrovi málo bojových scén, hm hm, málo ale někdy znamená více, alespoň v tomto případě určitě) Ale dost bojování. To sice patří k historickému filmu, ale tady je nejdůležitější, to, co se odehrává v přestávkách mezi taženeními, chvíle slov, gest, mimiky, emocí a vína. V tom je druhá snad ještě větší síla, i ona šokuje - rozporuplná interpretace vztahu Alexandra s matkou patří asi k nejsilnějším momentům filmu a to hlavně díky oběma hereckým představitelům. Vůči Colinu Farrellovi jsem byla vůbec pohříchu nedůvěřivá, ale nyní mě přesvědčil, že má na mnohem více než na klaďase s hezkou tvářičkou, či na záporáka s terčem uprostřed čela, prostě si naprosto suvéréně vystřihl vnitře rozpoloženého (anti)hrdinu, no a Angelina Joliová mě utvrdila po sérii úletů v Tomb Raiderech, že umí hrát a to dost ostrou dominantní a manipulativní osobnost. Také Val Kilmer předvádí velmi zajímavou kreaci v roli Filipa, jehož vliv na Alexandra také není zanedbatelný, ač se mu nedostává tolik prostoru jako tomu předchozímu. Prostě mám pocit, že v tomto filmu vše funguje, tak jak má, tak jak to diriguje režisér, prostě je osobitý a neamerický, ačkoliv v něm hrají hollywoodské hvězdy. A je svůj i s brutálně nevhodnou a divnou hudbou od Vangelise. Ale to by bylo na další několikahodinovou rozpravu ...

Zprvu (rozuměj, když jsem to viděla ftft) jsem to vnímala tak na dvě hvězdy, bylo to spíš tím, že tento žánr mi zrovna nevyhovuje a hlavně nejsem zarytou fanynkou svalnatého panjednamimikra. Po druhé jsem však zaregistrovala Antonia Banderase a Julianne Moorovou a už to bylo na dva a půl a pak i oblíbenou písničku od Boba Dylana (no to je ale stupidní) a bylo to na tři. Takže za tři, i když rozhodně nejsem přítelkyní poetiky bratří Wachowských (ti se ovšem totálně propadli na dno plagiátu a šlendriánu až s dílky Reloaded a Revolutions :-) PROSÍM NEKAMENOVAT!

Myslím si, že co do kvality zpracování (režie, kamera) se filmu nedá upřít nic. Ale děj příliš pokulhává. Prostě a jednoduše honění se (už po x-té) za významem předmětu, který odkazuje na cosi v budoucnosti / minulosti ... je jako kolovrátek. Nehledě na to, že tyto hříčky s časem jsou typickým atributem Dickovského světa a jeho filmových adaptaci, byly už zpracovány mnohem lépe.

Když už jsme u toho srovnávání s Dogmatem, pak u mě Jay a Bob prohráli, i prostože konečně dostali celých filmových 100 minut pro sebe.

Já se přiznám ... bavila jsem se, ale poněkud křečovitě, v určitých chvílích mi dokonce ustrnul úsměv na tváři. Asi mě zaskočilo, co všechno se dá nahrnout do jednoho scenáře. Jistě, film je to neotřelý, navážející se okatě do náboženství, ovšem, nejen do něj. Nicméně herecká skladba je příliš omračující na to, aby dostaly postavy svůj prostor a směr. Prostě a jednoduše Kevin Smith se snaží toho sdělit strašně moc, tolik moc, že to není schopen urežírovat.

Musím poznamenat, že Poslední Mohykán je jedna z mála filmových adaptací knihy, kde mi nevadí , že děj je dost odlišný, že postavy jsou přeházené (pokud jste četli, jistě víte o čem mluvím). Ale taky je to tím, že J.F.Cooper napsal de fakto knihu pro děti a její literární kvality jsou nevalné. Asi bych se opakovala, kdybych zde psala, že hudba, kamera, režije a scenář nemají snad jedinou slabou chvilku, že herci v čele s Day-Lewisem jsou prostě uchvatní ... jo opakuju se.

Jako komedie za *** (ale to jen pro to, že mám ráda černý a morbidní humor), jako thriller za **. Ale Kassovitz a Cassel jsou prostě "neodolatelní", což se rozhodně nedá říci o Kidmanové a Chaplinovi.