Vančura

Dva roky po vzniku snímku Tři metry nad nebem vzniká pod režijní taktovkou stejného režiséra volné pokračování, které dějově navazuje na svého předchůdce. Subjektivně se mi tento sequel už tak nelíbil jako zmiňovaný starší snímek. Děj je vysloveně unylý, postava Babi byla výrazně upozaděna (k mé nelibosti), naopak do popředí byla vyzdvižena postava Hacheho, který nechybí téměř v každém závěru, což mě ke konci téměř až iritovalo, protože Mario Casas není žádný velký herec a celý film odehraje v podstatě s identickým výrazem v obličeji - to je vážně k uzoufání. Celkově se u tohoto filmu nemohu ubránit dojmu, že vznikl na základě úspěchu prvního dílu a doslova na objednávku ženského publika, které si vyžádalo vidět svého zbožňovaného španělského hezounka ve stejné roli ještě jednou. Toto je snímek vyloženě natočený pro ženské divačky, což mu v mých očích tím pádem moc plusových bodů nepřidává, protože jsem ho odkoukal s nezúčastněným rozpoložením nudícího se cynika. A skoro se až zlobím, protože jsem si ho vyhledal kvůli herecké přítomnosti mé oblíbenkyně M. Valverde, které se zde vlastně jen mihne v pár scénách. Nakonec zde pro mě největším objevem byla Clara Lago, která na sebe svým výkonem strhává největší pozornost. Na tuto mladou herečku, vzhledově připomínající mou další španělskou oblíbenkyni Elenu Anayu, mám v plánu do budoucna zaměřit více svou pozornost, protože mě zde nesmírně zaujala, a vyloženě se těším, až ji budu moci vidět v nějaké další roli. Celkově nemám problém prohlásit, že tento film je v podstatě povrchní sračka, kterou v mých očích zachraňuje pouze moje náklonnost ke španělské filmové produkci a přítomnost M. Valverde, která navzdory malému hereckému prostoru v roli Babi doslova září - snad v žádné své předchozí roli se mi nelíbila víc.

Pozoruhodně nevyrovnaná podívaná. Je strašná škoda, jak disharmonický celek tvoří jednotlivé části tohoto nesourodého filmu. Mizerní herci (Russell Brand, Diego Boneta) se střídají s výbornými (Catherine Zeta-Jones), našlapané hudební výstupy střídají ty rozpačité, vtip kráčí v doprovodu s nechtěnou směšností. Trailer mě navnadil k domněnce, že by toto mohla být podobná pecka jako Piráti na vlnách, ale to teda ani omylem. Hlavní předností tohoto filmu je záplava skvělé muziky, které člověka doslova nabije pozitivní energií. Celé to ale bohužel zabíjí obsazení některých rolí: Julianne Hough - kromě toho, že neumí zpívat - vypadá jak sibiřský husky, Alec Baldwin v té směšné paruce a džínové bundičce působí jak nechtěná parodie sebe samého a pro zcela hrůzný výkon toho pošahanýho scientologa Cruise nenacházím jiné slovo než trapas. Škoda přeškoda, místy jsem se vážně skvěle bavil, ale jako celek je to slabší průměr.

Ačkoli mě obecně všechny dobrodružné filmy à la Indiana Jones k smrti nudí, zrovna tento u mě zafungoval dokonale. Můj oblíbenec Luc Besson nezklamal - "Tajemství mumie" je skvělá historická komedie plná výtečného humoru a nápaditého děje, u níž jsem se dobře bavil. Louise Bourgoin je své roli naprosto okouzlující a strašně mě bavilo na ni koukat - její temperamentní herectví a maximální nasazení je hlavní devizou této pohodové podívané. U mě osobně maximální spokojenost až nadšení - a silné 4 hvězdy.

I po druhém zhlédnutí jsem se ujistil, že je tato báječná francouzská komedie naprosto dokonalá. Goscinnyho knížky Mikulášovy patálie a Mikulášovy prázdniny jsem v dětství zcela bez výhrad zbožňoval, existenci filmové adaptace světa malého Mikuláše jsem tedy přivítal s velkým nadšením. Mimořádně šťastné obsazení dětských rolí, perfektní technické zpracování a odzbrojující záplava nadsázky a jedinečného humoru činí z této zábavné podívané sázku na jistotu. Toto je film, u něhož jsem dvakrát umíral smíchy, a už bych si ho nejraději pustil znovu. Už jen kvůli Louise Bourgoin v maličké roli sličné květinářky a opravdu nádhernému závěru, při němž se mi na rtech rozlil blažený úsměv smíšený s dojetím z celého toho obrazu idealizovaného dětství. UPDATE 19.3.2020 - Když jsem si to pustil po 7 letech znovu (samozřejmě v původním znění - dabing zde musí podle mě většinu toho francouzského kouzla zabít), byl jsem opět nadšený. Ten film je neuvěřitelně vtipný a optimistický a dokáže člověku úžasně zlepšit náladu. A to tak moc, až by měl člověk chuť se s hrdiny toho filmu setkat v dalších filmech - v tomto ohledu zamrzí, že v pokračování z r. 2014 už hráli všechny dětské role jiní dětští herci.

Zvláštní film. Ačkoli mi přišel režijně, herecky i scenáristicky ne zcela vydařený, přesto se mi líbil. Námět o prolínání virtuálního světa s tím skutečným shledávám velmi zajímavým a sekvence odehrávající se v herním světě jsou na tomto filmu to nejlepší (mj. i díky vynikající atmosférické hudbě). Okamžitě jsem začal prahnout po tom, abych si takovou hru mohl také zahrát! Při sledování jsem se neubránil srovnání s posledním Kubrickovým snímkem Eyes Wide Shut, oba filmy si jsou až zarážejícím způsobem podobné. Oba sledují kroky nenápadného chlapíka, kterému se život převrátí vzhůru nohama poté, co se připlete do uzavřeného světa několika zasvěcených, jehož postupné poznávání má zničující důsledky pro jeho partnerský vztah a nakonec i život. Ačkoli se na poslední chvíli vše v dobré obrátí a hlavní postava je zachráněna, její život už nikdy nebude jako dřív vlivem vzpomínek na prožité události. Opravdu škoda toho poněkud mdlého dojmu z celého filmu - pokud by byl Gilles Marchand obdařen byť jen desetinou stejné filmařské virtuozity jako Kubrick, mohl se Druhým svět stát filmovou událostí na dlouhé roky. Pro mě osobně to nic nemění na tom, že jsem si přesto tuto podívanou užil, především zásluhou mé zbožňované Louise Bourgoin. Ačkoli ji zde navlékli do jakési příšerné paruky a herecký prostor její postavy je relativně malý, podařilo se jí obdařit její postavu Audrey pozoruhodnou životností, lehce poznamenanou puncem nedefinovaného stesku a touhy po záhubě. Och, potkat někdy takové děvče, asi by mi už teď nebylo pomoci.

Film, jehož dopad na mě byl přímo zdrcující. Suverénnější entrée na stříbrné plátno jsem nezažil - nejenže na něj Louise Bourgoin doslova vtrhla s odzbrojující razancí, ona ho zcela ovládla a strhla veškerou pozornost jen a jen na sebe. Celý ten film je prostoupen neuvěřitelnou energií této francouzské krásky, která si na svou první roli počkala až do 27 let - a díkybohu za to, že se nakonec dala na herectví, chce se mi dodat. Jsem zcela okouzlen a polapen do jejích tenat. Při sledování jsem se neubránil srovnání s klasickým snímkem z 30. let Modrý anděl, který podobně jako "Dívka z Monaka" zpracovává námět o nerovném milostném vztahu dvojice, jejíž asymetrie žene jeho mužskou polovičku nakonec do záhuby. Ačkoli jsou oba snímky zcela rozdílné jazykem, dobou i místem, oba lze považovat za vynikající variaci námětu o mužích, které osudová žena přivedla na samé dno. Pozoruhodná smířenost, s níž postava Bertranda přijala v závěru svůj úděl, je pro mě důvodem, proč jsem v úvodu svého komentáře hovořil o zdrcujícím dopadu po nájezdu závěrečných titulků. Mimořádně sevřená kompozice snímku a jeho vpravdě nečekaný závěr mě nutí k úvahám o tom, jak je v to našem životě se splácením našich hříchů, a zda se nám skutečně každý náš čin dříve či později vrátí. Kdo to ví, odpoví...

Fiktivní deníky Nicka Twispa z pera amerického spisovatele C. D. Payna osobně řadím k tomu nejvtipnějšímu, co jsem kdy v životě četl. A nebál bych se skoro prohlásit, že tato knižní série v Česku získala skoro kultovní status, především zásluhou kongeniálního českého překladu Tamary Váňové. Shodou příznivých okolností jsem český překlad této výjimečné prózy objevil v senzitivním období dospívání, kdy byl Paynův hrdina v podstatě můj vrstevník, a pro jeho trable jsem měl tedy více než pochopení. Dodnes si z té báječné četby pamatuji, jak jsem se u ní doslova chechtal nahlas jak pominutý a hltal stránky rychlostí blesku, abych na konci třetího dílu zarmoucen dočetl poslední stránku, a jal se celou tu zběsilou jízdu číst znovu a znovu. Opakuji radši ještě jednou, nic vtipnějšího jsem v životě zřejmě nečetl a dodnes si z ní většinu pamatuji skoro nazpaměť. S nadšením jsem proto přivítal skutečnost, že filmaři koupili práva na první tři díly a na světě už je filmová adaptace toho prvního. Po jejím zhlédnutí mohu s radostí prohlásit, že se více než vydařila. Po stránce vtipu sice nedosahuje ani desetiny oné geniality knižní předlohy, ale stále je to výtečná komedie, která mi připravila velmi příjemnou hodinku a půl. Film se sice místy od knihy odlišuje - děj je z devadesátek přenesen do současnosti, filmový Nick je starší, nemá akné a celkově působí tak nějak utáple v porovnání se svou knižní předlohou - ale duch knihy byl na plátno převeden poměrně zdařile. Za největší slabinu snímku považuji obsazení hlavních rolí - Michael Cera se drží na mém soukromém seznamu neoblíbených herců hodně vysoko (hned za Melem Gibsonem, Tomem Cruisem, Benem Stillerem a hlavně Janem Budařem). O obsazení role Sheeni Saundersové se radši ani nevyjadřuju. (To už tam ošklivější herečku neměli? V knize je Sheeni samotné ztělesnění sexu, Kriste!). Naopak mě potěšilo obsazení Steva Buscemiho do role Nickova otce a animované sekvence, byť se začínám obávat, jestli se s nimi v tomto typu filmů v poslední době nerozhl pytel (Juno, Můj vysvlečenej deník...) Celkově si dovedu představit - a výrazně bych ocenil - kdyby se tato filmová adaptace mnohem více odvázala. Na můj vkus se strašně drží při zemi a nikdy nevykročí z ochromujícího kruhu politické korektnosti a americké prudérie. Zbytečně - kdyby to tvůrci rozjeli naplno - a hlavně obsadili roli Nicka někým vhodnějším - šlo by o filmovou událost minimálně desetiletí. Takto vznikla "jen" velmi obstojná komedie, u níž se pobaví nejen znalci předlohy.

Myslím, že toto je film, jehož kvality je pro muže opravdu těžké docenit. Schválně, jak po dokoukání rozumíte titulu filmu? Je zde porod podán skutečně jako "radostná událost", nebo je v tom titulu spíše nenápadně skryt určitý sarkasmus, s nímž snímek suverénně demaskuje pokrytectví skryté v tomto tradičním eufemismu pro porod? Osobně mi třeba přijde zajímavé, že postava Barbary mi byla nesmírně blízká a sympatická, zatímco Nicolas mi přišel jako naprostý idiot. Ale to mohlo být zapříčiněno i způsobem vyprávění, které bylo realizováno (voiceoverem) z ženina pohledu, coby subjektivní náhled na fenomény sexuality, gravidity, porodu, výchovy dítěte, partnerských problémů apod. A v této přiznané subjektivitě a příklonu k osobní výpovědi spatřuji největší klad tohoto snímku. Takhle nějak si představuji, že by měla vypadat moderní evropská kinematografie, s ambicemi přinášet uměleckou reflexi naší současnosti - žádné bezpečné útěky do historie, žádná provinční omezenost či kopírování hollywoodských blockbusterů, žádné komerční podbízení většinovému vkusu či manýristické prodlévání ve slonovinové věži odtržené od reality. Toto je civilní filmařská reflexe velkých - a bytostně závažných - témat, která nedělá kompromisy a která podává možná neradostnou, ale o to cennější zprávu o životě, jíž nemohu nic vytknout. Při sledování jsem se mimochodem neubránil srovnání s podobným snímkem Sexuální praktiky pozemšťanů - oba filmy pojí celá řada dějových podobností, včetně citelného odstupu od popisovaných událostí (tento odstup je v obou filmech realizován odlišně, ale ve výsledku to působí velmi podobně). S tím, že zmiňovaný americký snímek je čistokrevná komedie, která zpracovává stejný námět s typicky americkou bezstarostnou lehkostí. Radostná událost je naproti tomu téměř prosta všeho vtipu a na rozdíl od svého amerického protějšku na to jde výrazně intelektuálnější cestou - říkejme té estetizované kameře a četným zmínkám o filosofech třeba... artové pozlátko, ale u mě to zafungovalo skvěle. Radostná událost je výborný film, který směle doporučím všem vnímavým očím a otevřeným myslím.

Působivé? Ani omylem. Nudná vycpávka v kině před hlavní projekcí, nic víc.

Na tenhle film jsem se hodně těšil, protože Veronika Kubařová je mojí velkou oblíbenkyní. Bezprostředně po zhlédnutí ale vidím, že nebylo zas tak moc o co stát - ten film je v podstatě sračka, plná celé řady příšerných hereckých výkonů, unyle splácaného děje (zoufale neschopného doříct někdy nějakou pointu), nevýrazné Wajsarovy hudby a hromady pitomých dialogů. Naopak potěší představitelka hlavní role, celkem příjemná kamera a animované sekvence, které film zajímavě zpestřují. Hledat tam však jakousi generační výpověď je marné - ten film je povrchní jak holčičí časopisy a v nesděluje v podstatě vůbec nic. Celý ten epizodický děj je tak zoufale obyčejný až fádní, až to bolí, a jedinou scénou, ve které funguje nějaké dramatické napětí a emoce, je ta, v níž postava Johaniny matky (výborně zahraná Petrou Špalkovou) seřve a následně vyžene otce Johaniny těhotné kamarádky od jejich domu. Mimochodem když jsem zde zmínil onen dům, nemohu nezmínit svůj údiv nad rozhodnutím zasadit bydliště Johaniny rodiny do Linhartovy vily - odkdy hrome obyčejné rodinky (jak nás o té své - otec: bulvární pisálek, matka: učitelka - v úvodu snímku ujišťuje hlavní postava) žijí v klenotech funkcionalistické architektury z konce 20. let? Celkově se obávám, že zde nemohl vzniknout dobrý film prostě už proto, že sama předloha za nic nestojí. Můj vysvlečenej deník je zbytečný film, na který se rychle zapomene. A současně doklad nedostatku kvalitních scénářů ze současnosti, které by byly schopné sdělit něco o současné české společnosti. Tenhle film neříká vůbec nic, nanejvýš tak usvědčuje českou literární scénu z úplně stejné bídy, kdy se tady vydávají prvotiny literárně impotentním puberťákům, kteří se rozhodli přispět k současné knižní nadprodukci rovněž svou troškou do mlýna, a podpořit tak gradující inflaci tištěného slova. K čertu s těmihle prokletými pisálky.