betelgeuse

Absolutně žádná ženská, jenom banda chlapů snažících se kdesi v poušti zprovoznit havarované letadlo - to je premisa hodná Roberta Aldriche, společně s Peckinpahem nejchlapáčtějšího režiséra, jakého kdy Hollywood měl. Film je to ale spíš průměrný, volající po lepší péči scénáristy.

Souhlas, od filmu s takovým věhlasem jsem taky čekal krapet víc. Hlavním kladem téhle noční můry v Hollywoodu jsou charaktery - perverzní a politováníhodné zároveň - trochu mě ale zklamalo režijní zpracování, na Aldriche poměrně krotké. Pointa rovněž nedosáhla účinku Wilderova SUNSET BOULEVARDU...

Hrátky se střihem a prolínáním časových rovin - které se spíš vracejí k filmům 60-ých a 70-ých let, než že byly nějak zvlášť objevné - dávají na frak hodně mělké historce o tatíkovi mstícím smrt svojí dcery. Pro jeho zábavné experimenty s formou mám Soderbergha rád, jenže bez rovnocenného obsahu se z něho nový Welles nebo Scorsese rozhodně nestane...

Další z Ferrarových samorostů balancujících mezi žánrovou exploatací a pokusem o umělecký film. Tentokrát aplikuje své úvahy o mezích svobody lidského konání na gangsterskou historku, v níž hrdina (Walken) váhá, zda má pomstít smrt svého bratra (a dál tak roztáčet kolotoč násilí). Výsledek je - u Ferrary tradičně - nemastný neslaný.

Co na Johnu Dahlovi obdivuju, je verva, s jakou se pouští do dalších a dalších variací na klasické schémata filmu noir, a to přesto, že se mu ještě nikdy nepodařilo vytěžit ze své posedlosti něco lepšího než žánrové průměrky bez chuti a humoru. A John to zkouší dál - jenže cenu za vytrvalost filmová historie nemá...

Trochu chladný, ale stylový akční thriller s klasickým - tj. fotogenickým a málomluvným - Stevem McQueenem. Že ho natočil Sam Peckinpah, poznáme z výborné řemeslné stránky, excesivního násilí a ponížení, kterých se dostává ženským postavám. Jenom srdce mu Sam nedal...

Mexiko, velice nejasné rozlišení dobra a zla, režisérův nejednoznačný vztah k násilí, fotogenicky krvavé scény, při nichž umírají nevinní civilisté, ženy odsunuté na druhou kolej do rolí děvek... - to byl Sam Peckinpah ve vrcholné formě a naprosto svůj.

Komicko-melancholická studie partnerských vztahů - slušné, nicméně na Allena to nemá. Alan Alda je (byl) kultivovaný, ale nijak převratný režisér.

Moc dobrá, i když ne tak známá parodie na špionážní filmy, která proti náckům staví amerického beach-popového zpěváka! Tenhle kousek gagy - v naprosté většině dobré kvality - doslova přetéká a člověk má co dělat, aby některé z nich (třeba ty v druhém plánu) vůbec pochytal.

Po MOUŠE asi nejlepší cronenbergovka, co znám - hrdina, poznamenaný katodovým zářením, se tu potácí na hraně mezi realitou a násilnickými videofikcemi. Krásně bizarní s výbornou pointou.