Tosim

Samozřejmě, jistá míra autenticity se tomu upřít nedá, Tofi ještě v té době předváděl něco, čemu se dalo říkat herecký výkon, ale všechny ty otravné a archaické socialistické reálie svým balastem tak zamořují všechno ostatní, že se přes to prostě přenáší jen stěží.

Jeden z prvních kusů, ve kterém Haas hrál s Mandlovou, začátek spolupráce, která byla hodně podobná a zároveň v mnohém tolik jiná - on je nesmělý, nebo něčím hendikepovaný, ona krásná a ze začátku nedostupná, takže se do ní hned zamiluje a dělá vše pro to, aby dostupná byla. Mnohé staré filmy z předválečné éry stárnou, jiné jen málo, a to je přesně případ těch Haasových. Já, jako punner, si užívám hlavně jeho brilantní slovní komiku - a vzhledem k tomu, že některé vtipy jsou řečeny jakoby mimochodem, vyplatí se dobře poslouchat. Vše samozřejmě korunují Fričovy režijní nápady, situace, které připomínají němou grotesku a také scény, které reflektují i ostatní Haasovy snímky a tím pomrkávají i na diváka. A, CO BUDU ZPÍVAT!

Pohádky Macourka a Vorlíčka z devadesátých let jsou už léta obestřeny takovou aurou negativních reakcí, že jsem se vážně bál na jakoukoliv podívat. Ovšem po Novém roce a Vánocích, tom čase "povinných pohádek" jsem se dostal k Jezerní královně a zjistil, že je to solidní podívaná, ve které je sice méně českého vtipu, ovšem vyskytuje se (Jan Hrušínský), má solidní hudbu Ondřeje Soukupa, zajímavý vizuál (barevné filtry) a je pozoruhodnou parafrází Labutího jezera. Za mě spokojenost, 70%.

Hudba Dalibora Jandy se mi místy i líbí, a označení "hudba Dalibora Jandy" je v tomto případě na místě, protože v osmdesátých letech patřil (ve středním proudu) k nemnoha muzikantům, žádným "navedeným pumprlíkům," potažmo volům ve stáji Janečků a jim podobných. Sympatický chlap, u něhož dvojnásob zamrzí, že si moc neuvědomuje (nebo je to fakt symptom konce osmdesátek?), že i jeho socialistická cenzura víceméně semlela, ačkoli zpíval "jen" o "holkách a životě." Škoda, Václave.

Smith, starej dobrej Kevin Smith. Pár jeho zásadních fláků mi ještě chybí a Flákači byli jedním z nich. Na jeho projektech z devadesátek je poznat, jak jsou nezávislé, dělané v podstatě na koleni, ale o to víc jsou kurevsky vtipné a plné všemožných narážek, přesně proto jsme si pana KS před lety tak zamilovali. Navíc Claire Forlani, přímo k pomilování, je jak třešnička na dortu, jen sezobnout. -TY, NAROZDÍL ODE MĚ, BYS ZMLÁTIL NĚČÍ BABIČKU NEBO TŘEBA I CELEJ DOMOV DŮCHODCŮ, KDYBYS VĚŘIL, ŽE TO DĚLÁŠ Z NĚJAKÝHO PRINCIPU. -JO, ALE MUSELI BY BEJT FAKT STARÝ.

Tenhle díl mě dostal tou scénickou hudbou v bondovském stylu a v poslední třetině jsem konečně pochopil, proč tam je. :-D

Rap, ten kolovrátkový styl hudby, fakt neprožívám a proto jsem byl opravdu překvapen, že se u filmu, který s ním úzce souvisí, budu tak dobře bavit. Je to dáno hlavně tím, že ona sociální skupina, zobrazená ve snímku, je podána určitě zajímavě, snaha hlavního hrdiny (jakkoli lehce úsměvná), zase skrz vypjaté situace, ale hlavně - objev jménem Marsell Bendig a vtipné hlášky z jeho úst jedou víc než onen řízlej koks. Ale Domestik, předchozí projekt Adama Sedláka, se mi líbil mnooohem víc. Uvidíme, co seriál Adikts. 70%.

A KDYŽ UŽ O TOM MLUVÍTE, TAK BYSTE SI NAPŘÍŠTĚ NEMĚLI PLÉST IMPOTENCI A IMPERTINENCÍ. Bernard Slade je proslulým dramatikem, u nás však je jeho her známo jen pár. Viděl jsem naživo inscenaci s Veronikou Freimannovou a Zdeňkem Žákem, která byla hozena víc do komedie, v tomto filmu přicházejí na řadu (nebo jsou lépe ztvárněny) hodně vážné okamžiky, navíc se mi líbí rámování jednotlivých období fotkami z americké historie. A v neposlední řadě jsem rád, že vidím Alana Aldu jinde, než v tom legendárním seriálu (tedy pokud nepočítáme pár jeho projektů z přelomu osmdesátých a devadesátých let nebo filmy Woodyho Allena). 70%.

Tak trošku podobné téma, jako Docent. Těžko se dohadovat, zda to je "náhoda," každopádně jsem na tom podobně, jako ostatní - zpracovat tento potencionálně zajímavý námět jako (byť delší) film by mohlo výrazně pomoct, tempo prvních dvou dílů bylo pomalé a nuda přicházela poměrně často.

Jistě, podobných filmů o padesátých letech je mnoho, ale tohle byl jeden z prvních, který o nich vyprávěl. Alibismus Svobody a Kolárové je hypotéza, kdyby tvůrci neměli určitou sebereflexi, nechali by podobné téma ležet. Každopádně vyrovnání se s minulostí Jiřímu Svobodovi šlo, po té hrůze, co natočil loni po ČT, jsem se chtěl mrknout na nějaký starší film pana režiséra, který ještě neznám a vyplatilo se. 70%.