Oscar 2021

Z gospelového večírku, na který Zendaya dorazila nečesaná a v plavkách: po první reklamě, tedy asi po 20 minutách, nesmírně osvěžilo, když do záběru ladně vplula kultivovaná Laura Dern, která školeným hlasem a chováním hodného velké společenské události elegantně vnáší, na dosud rozjuchanou, ulicovou, duhovou scénu jakési obhroublé nehezké štěkny projevu à la Stašová z Jedové chýše, kýženou noblesu a přenosu se tak vrací úroveň. No oko vidí, čili bez debaty. Start pořadu byl děsný, neobešel se bez stupidních motorických gest asi adresovaných Bronxu a obdobným kolébkám budoucí sofistikované kulturní obce, taky nás mělo bavit hurónského hýkání, kdy myšlenka na ženu jako takovou, (schopnou zvolit si večerní obuv na filmovou událost roku, na níž zvládne padesát kroků po koberci, aniž by připomínala sjetou šlapku za zenitem mezi kamiony u motorestu či domorodkyni z Konga, která obuví nedisponovala nikdy), dostává poslední ránu z milosti, aspoň že sošku vyhrává Žena vymírající- nadějná a mladá a namakaný Chlast, bez kterého toto pondělí přežijeme jen stěží. Dál už nastupují panteři a my zlí, bílí, uchlácholeni dvěmi úvodními cenami více pojedeme směr vesmírně černé nekonečno. Černá se skloňuje ve všech pádech, černá je i duha, je až obdivuhodné, co všechno a jak moc úžasné černé je, hlavně v kontextu, když si uvědomíme, že taková žena jiné pleti musí být velice opatrná, aby se dnes nahlas nezeptala, zda si na zítřejší koktail smí vzít ty nadčasové chanelovské malé černé. Jack Black pro zichr nedorazil vůbec. Následně se potácíme v tom, kolik policie zabije ročně nekonfliktních, vychovaných černých, bavíme se o tom, co kdo dělal za brigády, než se prosadil u filmu, okénko In Memoriam začíná a končí černými tvářemi, které ani moc neznám, Fincher se tváří odevzdaně, pochopil, že není ani čínskou ambiciózní dívkou, točící hovadiny, ani třeba nějakou mexicky šišlající čokoládovou transkou, čili tady není třeba zbytečně hýřit nadějemi. Je rád, že si může chvíli zakopat za bílou menšinu aspoň v publiku, poučen Tarantinem tuší, že jeho excelentně vypiplaný Mank nemá valných šancí v záplavě nesmírně kreativních minimalistických skvostů, například o bylince, kterou moudře babička zasadila k potoku, nebo o sockách, žijících v pojízdných přívěsech bez řádné technické kontroly. Glenn Close se taky může rozkrájet, vše marné. Čemu fandím, je úžasný animák Soul a ten cenu získává, však když sošku nepřebírá dvojka Afroameričanů, je to pro mě vyloženým šokem. Musím si rychle dolít. Že Akademie nenominovala Madse za Chlast, mě rozlítilo, ale jinak sleduji se zájmem, kam až se to celé dneska, na křídlech prudérní korektnosti, dotlačí. Vlastně je hezké, že na výsledné kvalitě snímku dávno nesejde. Důležité je, z čeho tvůrce vzešel, takže paráda! Zároveň je čím dál hmatatelnější, že tohle kontraproduktivní nesoudné provokování i přirozeně tolerantních, přičemž realisticky smýšlejících liberálů, nepovede k ničemu jinému, než k logickému nárůstu extrémní, populistické pravice, která světu, bohužel, neřekla zdaleka poslední slovo. Teprve pak se budou všichni divit, kde udělali nadšení marxisté chybu. Výkřiky o nekonečném „BOJI ZA SVÉ ČERNÉ LIDI“ také neměly chybu, snad jen jeden působil normálně. Byl to člověk, který reálně něco důležitého dělá a docela sympaticky všechny vyzval k potlačení nenávisti povšechné. Tedy i třeba vůči lidem bílým nebo dokonce policistům, kteří už bez GoPročka nesmí ani na hajzl. Děkujeme. (26.04.2021) (menej) (viac)