Sunset Boulevard

Norma Desmondová je převlečená smrt, slepě sobecká, lačná, všežravá. Jakmile kdo podlehne zhoubnému soucitu s jejím lstivým, avšak naivním bojem o zadržení běhu života v určitém bodě, tekuté písky se dají do pohybu a oběť jí propadá životem. ** Na skvostně budovaných scénách s jedinečnou mrazivou atmosférou, kde na všech frontách laskavá ironie bez boje ustoupila nemilosrdné jízlivosti, jež krutě stíhá předžvýkané zápletky ("S vámi lektory je ta potíž, že už znáte všechny zápletky.") jak z filmařského zákulisí, tak z milostného či manželského života, sledujete nejen působivou proměnu vyprávěcí perspektivy, ale spíše její dokonalé prozření, sledujete osvícení. A osvěcuje se tu smrt. ** V prvním záběru máte mrtvolu krátkozrakého nýmanda, o níž se s opovržením mluví ve třetí osobě jako o špatném scénáristovi, vydržované oběti laciného, tuctového skandálu. A pak se díváte, jak se z něj krok za krokem stává hrdina, který má vlastní zvučný hlas, který je nakonec schopen sám převzít uštěpačný komentář nad vlastním osudem, a avizovaný závěr, jenž na počátku vypadal tak obnošeně, získává v první osobě nečekaně silný obsah, smysl a význam. ** Je to otázka života a smrti: filmovým reflektorem si tu svítíme na to, kdo je doopravdy živý, oddělujeme živé od mrtvol. Jestliže mrtvý může s jistotou vyprávět příběh o živých, protože jsou to všechno zápletky, které už zná, pak nejen Norma Desmondová, ale všichni v tom děsivém dramatu, herci, režiséři, novináři, kriminalisté, lektoři i milenci, všichni, kdo prožívají jen předem známé zápletky, jsou mrtví, život jen kašírují. ** A v závěrečné scéně pak tito mrtví s hrůzným mrazením sledují Normu scházející po schodišti, jak zaměňuje natáčení obehraných filmových scén se životem, jak je uctívá jako jediný pravý život, a dívají se na ni jako do neúprosného zrcadla, jež jim všem odhaluje jejich vlastní mrtvolnost. ** Jediný skutečně živý člověk mezi nimi je tak ve skutečnosti Max, překvapivý režisér tohoto finálního dance macabre, s neokopírovatelným životním příběhem. A Norma Desmondová není mrtvá, Norma je smrt, hlavní hvězda Maxova dramatu, zrcadla, jež je namířené i z plátna ven, k vám, divákům natočeného filmu, kteří s mrazením v zádech sledujete ty pózující mrtvé. Co tam vidíte? Jak je to s obehranými tanečky ve vašem životě? Co ukazuje Norma (norma) vám? Toužíte dát se obsazovat do kašírovaných, předem známých zápletek? Nebo jste živí. (11.11.2011)

Legendární a nemilosrdný film, ve kterém se Hollywood vlastně vysmívá sám sobě, kde se skutečnost prolíná s fikcí. Opravdová nádhera po všech stránkách. Mrtvý muž na hladině bazénu vzpomíná ( „Ubožák! Bazén si vždycky přál. Nakonec ho dostal“) jak přišel o život. Všechno začalo okamžikem, kdy vstoupil do rezidence hvězdy němého filmu .„Velká Norma Desmond. Jak v tom domě přeplněném Normami Desmond může žít? Další Normy Desmond a ještě další Normy Desmond.“ Překročil hranici, vstoupil do jiného světa, do světa minulosti, do světa fantazie, do světa udržované zašlé slávy „Perfektní scéna pro královnu němého filmu. Chudák. Pořád ještě pyšně mává průvodu, který už kolem ní dávno prošel.“ Život iluzí a snů završený tragikou závěrečné schodišťové scény „Vidíte, to je můj život.Vždycky bude. Nic jiného neexistuje. Jen my a ty kamery a ti báječní lidé tam ve tmě“ (22.05.2006)

Zkušenost s Pojistkou smrti mi napověděla, že v případě Wilderovy tvorby není důležité co, nýbrž jak. Dějová linie je jednoduchá, v tomhle případě není třeba mít obavu ze spoileru. Už v prvním záběru spatříte mrtvolu muže, který vzápětí začne z pozice vypravěče líčit, jak ke svým kulkám v těle přišel. Po čtvrthodině je bystrému pozorovateli jasný i motiv. Nemá smysl snímek řadit do žánru krimi, jde spíš o psychologické drama v noir provedení, o studii postupné psychické sebedestrukce člověka, který se dobrovolně izoloval od společnosti a žije v sebeklamu. Vytvořil si iluzi, jejíž udržování ho stojí stále víc psychických sil a křiví jeho charakter. Wilder se zaměřuje na atmosféru, nezadržitelné okorávání postav je podobné chátrání luxusního sídla, kdysi kypícího životem a nyní stejně zbytečného jako život jeho majitelky. Pompéznost rekvizit, na které bez užitku padá prach, jen podkresluje bezvýchodnost postavení filmové hvězdy, která se marně snaží zastavit čas. Prakticky všechny postavy jsou tak či onak spjaté se světem kinematografie a Wilder s dokonalou znalostí prostředí popisuje nemilosrdnou mašinérii filmového průmyslu, kde v dravé konkurenci uspějí jen málokteří, a doba na výsluní bývá bolestně krátká. Srdcem filmu není hrdina - vypravěč, ale Norma, polozapomenutá diva éry němého filmu nadaná odpudivou sebestředností, afektovaná a čím dál víc svou posedlostí získat ztracenou slávu i nebezpečná. V tom mikrosvětě luxusní vily ještě může hrát roli hvězdy, byť jí zbyl jediný oddaný fanoušek. Reálný svět mimo tuto enklávu je jí lhostejný a každý, kdo by se pokusil jí sejmout klapky z očí, je nepřítel. Ledová královna se nevědomky, ale neúprosně chystá na svou poslední roli. Wilder svůj film natočil vynalézavě, s precizností, citem a rozmyslem, takže se po právu stal jednou z legend žánru a vlastně i světového filmu oné éry. Celkový dojem: 90 %. (27.02.2013)

Skvěle napsaný a svižně natočený film. Chtělo by se říci typický noir, na to tu ovšem chybí typicky detektivní zápletka. Ale záýpletka s přestárlou herečkou je ještě mnohem lepší. Úžasně pohlcující příběh je navíc doprovázen typiskcy noirovskými glosami, které opravdu časem neztratili na vtipu a jízlivosti. Jedná se opravdu o mistrovské veledílo, které nestárne. (22.05.2007)