Najhorší človek na svete

Aksel: „Bola si najdôležitejším vzťahom v mojom živote. Nemusíš nič hovoriť. Viem, že pre teba to nie je rovnaké. To je normálne. Zostáva ti ešte veľa rokov života. Ale ja to viem, cítim to. A chcem, aby si to vedela. Bola si láskou môjho života. Si sakra dobrý človek.“  Kto je tu vlastne dobrý, kto zlý? Je to film o tom, že v každom z nás je egoista, ktorý kladie do popredia ja, ja, ja? Film sa zameriava najmä na dva Júliine vzťahy. Júlia nie je celkom bezcieľna, rozhoduje sa na základe svojich priorít. Keď sa cíti v nejakom ohľade neistá - ide ďalej. Nedarí sa Ti na lekárskej fakulte? Vyskúšaj psychológiu. Priateľ sa stáva takým slávnym, že si ťa nikto nevšíma? Uteč z večierka a prepadni svadbu, na ktorej budeš predstierať, že si dôležitá. Júlia sa nevie v živote nájsť – od kariéry až po osobné rozpoloženie. Čo vlastne chce? A to som ja nezistila... (30.12.2022)

Název je sice dost zavádějící, ale je to místy poutavá návštěva Skandinávie, kde třicátnici můžou pracovat jako pomocná síla v kavárně nebo knihkupectví a v klidu vyžijí. Problémy si tedy musí vytvořit sami ve vlastní hlavě a díky hromadě volného času i zážitkových drog se jim to také podaří. Závěrečné citové vydírání v nemocnici už bylo zbytečné. (11.06.2023)

Problémy ľudí, ktorí všetko svoje osobné šťastie hľadajú vo vzťahoch. Bravo. Film (a realita všade navôkol) je jasným dôkazom, s akým úspechom sa to deje. Ako čerešnička na tortičke prichádza vkus hlavnej hrdinky. Nóri vo všeobecnosti vyzerajú dobre, solídna výška (vďaka množstvu skonzumovaných rýb), pohľadné tváre. No ale títo dvaja figuranti, osudové lásky jej života?! Potom mi však došlo, že film sa zrejme snažil o maximálne priblíženie k realite. Nuž a tá je šedá, to vieme. V konečnom dôsledku naozaj jeden z najvýraznejších počinov poslednej doby. (13.05.2022)

„Já nevím, jestli chci děti. Jako bych nikdy nic nedokázala dotáhnout do konce. Přecházím od jedné věci k druhé.“ Tohle prohlášení hlavní hrdinky naprosto přesně definovalo její rozpoložení a zároveň většinu filmu. S Julií jsem vnitřně malinko bojoval. Místy jsem jí velmi dobře rozuměl, jindy zas o něco méně a dával za pravdu spíš jejím partnerům (tedy především Akselovi). V každém případě mě tahle generační výpověď velmi zaujala, bavila a za slabší bych označil právě pouze to občasné mnou nepochopené chování hlavní hrdinky. I závěr mi přišel dost střízlivý. Nicméně, tou „komedií“ v žánrech se nenechte splést, až na pár úsměvných míst je to čistokrevné, hodně pocitové drama. Takové, jaké Joachim Trier opravdu umí točit. Jeho Repríza a především Oslo, 31. srpna se mi sice v tomhle ohledu dostaly pod kůži o trošku víc, přesto režisérův nejnovější počin vidím na solidní 4*, za mě spokojenost. „Určitě si o tobě pamatuju věci, které jsi zapomněla.“ - „A naopak.“ - „Ano, to možná taky. Až umřu, všechny tyhle věci o tobě odejdou se mnou.“ (04.12.2022)

Vzhledem k tomu, jak Aerofilms ten film rve všemi otvory (jeho trailer jsem viděl dobře patnáctkrát) a očividně se jím snaží zalepit dvouletou covidovou ztrátu, tak jsem na něj šel už automaticky v opozici. A tím vznikla naše fantastická vzájemná válka, která trvala až do samotného jeho konce. Jeden z mých prvních útoků bylo obvinění, že ona se velmi dobře buduje nezávislá a svérázná hrdinka, když jí film předepisuje tak dementní a jednorozměrný mužský postavy. Jenomže když chvíli nechá ty postavy mluvit o něčem jiném než o vztazích, najednou tak hloupé nejsou a padají z nich vlastně docela zajímavý detaily. Jenomže co když i tyhle pasáže popisují nějaké klasické mužské klišé, které já si ale neuvědomuji, protože jsem tím klišé? A teď nastávaly ty momenty, kdy jsem se bránil naskočit na jakékoli z naznačených témat, protože jsem se obával, že lezu do pasti. Párkrát se to ukázalo jako odůvodněné a přesto jsem občas propadl tradičnímu diváckému feel-good klišé "She's literally me!" (definitivně ve scéně, kdy se hrdinka toulá po města, vtírá se na cizí kalby, kde se dvěma semestry medicíny radí ostatním "z lékařské pozice" jak mají vychovávat děti), abych se pak filmu smál, jak si musí dopomáhat cancer plotem. Ten je ale najednou nejsilnější pasáží se skutečnou hmatatelnou přítomností konečnosti a vzpomněl jsem si skrze něj na Verhoevenův Turkish Delight. V závěru bitvy jsem již téměř uznal svojí plnou kapitulaci než si film nakonec nemohl pomoci a ono téma ženské nezávislosti musel demonstrovat skrze dilema mít/nemít dítě a strašně mě rozčílil poslední záběr, protože kdo si kurva dá monitor hned vedle sporáku?! Takže vítězství jde za Trierem, nicméně v deskoherních termínech to nakonec nedotáhl na Major Victory, nýbrž pouze na Minor. Ale zapotil jsem se u toho. (21.03.2022)