Šógun

Objektivně absolutně poctivej seriál. Skvělí herci, skvělá atmosféra, skvělá výprava a prostě to jako celek funguje. Jedinej důvod proč ale dávám 4 hvězdičky je čistě subjektivní a to protože mě toto prostředí nikdy nechytlo. Nicméně tím, jak poctivě je seriál natočenej si udržel moji pozornost a prostě nejde neuznat, že je to kvalitní podívaná. (03.05.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)

Shōgun od počátku zaujal skvělým vizuálem, tématem střetu kultur, výborně představeným a propracovaným světem a příslibem něčeho mohutného, co ale nakonec vůbec nepřišlo.  Seriál v prvních 4 epizodách nádherně představil svět a načrtl několik možných směrů, kterými se mohl vydat a všechny vypadali hrozně lákavě, aby pak nakonec zůstal přešlapovat na místě a nevydal se vlastně nikam.  Po 4. epizodě se ze seriálu absolutně vytratilo veškeré tempo, děj, zajímavost. Pořád se jen mluvilo a mluvilo a nic se nedělo, a když už tak akorát nějaká maličkost v jedné scéně. Až to dopadlo tak, že se ze seriálu, na který jsem se týden co týden velice těšil, stal seriál, na který jsem si pomalu ani nevzpomněl. Dějově se cosi začalo dít až v předposledním díle, aby to nakonec celé skončilo tak nějak nijak.  Nemůžu říct, že by se mi ukončení seriálu úplně nelíbilo. Byl to konec jako z nějaké tragické poezie a svým způsobem to k tomu i sedělo. Na druhou stranu to zajímavé z něj bylo velmi nevěrohodné, plné nesmyslů a pomyslných berliček. Celkově bych řekl, že seriál nejlépe vystihuje název jedné ze Shakespearových her: "Mnoho povyku pro nic." 2* 50% (23.04.2024)

Clavellovu knížku sem nečetl (zatím a až v červnu znova vyjde tak do ní okamžitě jdu) a původní sérii sem viděl jako dítě, pravděpodobně sem z ní nebyl úplně moudrý a nepamatuju si jí. Nemám tak srovnání, nicméně i tak můžu s klidem říct, že nové zpracování je zkrátka famózní, místy dechberoucí a bude dost těžké ho letos na seriálovém poli překonat. Všechno tady šlape jako hodinky, skvělou výpravou počínaje (laik nepozná že se netočilo v Japonsku), přes kostýmy, parádní hudbu a samozřejmě skvělé herce. Měl sem sice trochu problém si zkraje zvyknout na neokoukaného Cosma Jarvise, ale to mi od samého začátku plně vynahrazoval Hiroyuki Sanada, kterému Toranaga sednul jak ulitý a Anna Sawai v životní roli. Srovnání s Hrou o trůny je na místě jen do té míry že se tady dost intrikaří a když dojde na nějakou akci tak umí být patřičně brutální, ale Šógunova síla je především v těch pomalejších scénách a dialozích, které nejednou přinesou zdrcující emoce. Vím, že Clavellova kniha je fikce lehce opřená o skutečné události a postavy, ale já mu to sežral i s navijákem…100% (23.04.2024)

Nejsem příznivcem předělávek a ždímání slavných námětů, ale tento Shogun je pro dnešní zkysnutou tvůrčí dobu přímo lázeňská očistná kúra. My pamětníci pamatujeme tento původní seriál díky signální pomoci západních TV stanic, kde jsme v 80. letech hltali toho "Zajatce japonských ostrovů" jak se pak pod tímto názvem zavedl i u nás. V té době patřil seriál k fenoménu a byl jedním ze spouštěčů, který mi vykřesal moji celoživotní lásku k Japonsku a zejména okouzlení samurajskou érou a etikou. I tam tenkrát hrál ne úplně ideální herec (Richard Chamberlain) a legenda té doby s charismem šóguna - Toshiro Mifune. V tomhle Shogunovi jsem si nějak taky nezvykl na pojetí, herecký projev Cosma Jarvise a naopak trefou do černého bylo obsazení Hiroyukiho Sanady, který ve své kariéře to dotáhl od Henryho Sanady (tenkrát ještě v uměleckém zápaďáckém jménu) v dnes kultovních videofilmech: Šógunovi nindžové, Ninja Commando, Red Force až po hollywodského Posledního samuraje, kde se zase přejmenoval zpátky. Jeho Toranaga je uhrančivý a naprosto ultimátní pojetí této role a vizuelně stejný s Toshiro Mifunem. Je tu však ještě někdo, kdo je defacto hlavní postava a seriál by se měl spíš jmenovat Toda Mariko. Tato postava je zásadní, emoční, okouzlující, odanná, silná a zároveň osudově zničená. Anna Sawai uvěřitelně zvládla tuhle postavu a doufám, že tímto seriálem ji kariéra poskočí a hezkých hereček co se umí ohánět nejen s naginatou je jak šafránu. Hlavní celosvětový úspěch a ono trefení se do diváckých potřeb je špičkové zpracování feudálního Japonska se všemi dobovými zákonitostmi, kastovní společností a orientální čistou lyrikou, prahnutím po dokonalosti versus všudepřítomnou brutalitou ve hře o vládcovství, kde si nikdo nemůže být jistý, že se dožije rána. A cokoliv o Japonsku bude vždy tak trochu jiné, šokantní, nezvyklé a je to na Západě móda. Tvůrci to naštěstí pojali s japonskou důsledností a tak oko fanouška jásá: zbraně - katany, zbroj, účesy, materiály látek, dekorace, stavby. Scénář, mluva je perfektní a hudba si dala velkou práci vtáhnout diváka víc do děje. Pokud by takto nadále měly vypadat áčkové špičkové seriály, co dělají talentovaní režiséři a bohatí producenti, tak už dávejte prachy jen do seriálů! (23.04.2024)