Svet, ktorý na nás čaká

Ta neutěšená atmosféra amerického zapadákova byla až pohlcující. Sledovala jsem film, kdy zrovna venku taky nebylo moc přívětivě. Název je opravdu velmi výstižný. Někdy nám prozradí mnohem více než jakákoliv anotace. Mé neblahé tušení se potvrdilo. Pořád jsem si ale říkala, že ta příroda a krajina není tak úplně americká, že je to natočené někde v Evropě. Chtěla bych si přečíst knižní předlohu. Tedy v českém jazyce samozřejmě. (25.01.2022)

Námet už párkrát videný (napríklad v Portrét ženy v plameňoch), avšak tentokrát to bolo nemastné neslané. Napriek tomu film nebol úplne zlý. Malo to ospalú atmosféru ladiacu s prostredím a dobou, v ktorej sa dej odohráva, sympatické herecké obsadenie a emóciu, avšak nič nebolo na vynikajúcej úrovni. 5,8/10. (14.04.2021)

V prvom rade som nepochopil, prečo ženy na americkom vidieku 19. storočia hrajú dve šeredné Angličanky. To už ani do uší nejde, prízvuk nepustí nech už sa akokoľvek snažia. Inak je film silnou uspávankou, z ktorej sem divákov miestami vytrhne len kvikot prasiat. No nie je sa prečo čudovať, veď film je z produkcie Caseyho Afflecka a ten celý život pôsobí ako mumák, čo predviedli aj v tomto snímku. Nosná línia je jasná – z tej preukrutnej nudy sa nám hlboko veriace ženské začnú lesbiť. Kým to však nastane, užijete si fantastické filmové chvíle ako dojenie kráv či zmrznuté sliepky. Všetko sprevádza otrasná, pre uši veľmi nepríjemná hudba, najmä v časoch prírodných a ľudských katastrof. (25.02.2021)

Tak toto bolo fakt "na konci sveta". Ani sa nečudujem, že tým ženám bolo tak clivo, obzvlášť, keď mali takých manželov. Asi každému bolo jasné, kam to celé speje, a presne tam sme sa aj ocitli. Ženy končia vo vzájomnom náručí a objavujú svoje tajné túžby. A to je vlastne všetko - toto je celková pointa filmu. Po dejovej stránke to bolo teda triviálne, dialógy tiež nič moc, takže celý film zachraňovala atmosféra a pozoruhodné scenérie s kulisami a kostýmami. Aspoň za to 2*. (25.04.2022)

Pure bliss. Měl jsem pocit, že je to natočené přímo pro mě, každý záběr, každý letmý pohled, úryvky deníku čtené hypnotickým hlasem Abigail. Přesně ten snímek, kdy vás od prvních vteřin a minut prostupuje chvění z dokonalé filmařiny a všechny prvky se slévají v harmonii, aniž byste o nich museli přemýšlet. Škoda, že nakonec se o tom bude zástupně mluvit pouze jako o dalším příspěvku do LGBT žánru, protože tahle uhrančivá věc suverénně obstojí i bez toho. Už Ammonite čněl vysoko nad vším, co se loni urodilo, ale tohle je ještě dál. Organický vizuál 16mm materiálu s úžasnou Katherine Waterston (neustále mi evokovala naši Verču Kubařovou), Casey opět se svým nezaměnitelným zádumčivým projevem plným melancholie, což víc než stačí. Rozumíte jeho bolesti a rozumíte bolesti všech ostatních, to je lidský úděl, od nepaměti až navždy lidské bytosti zmítané city a neartikulovatelnými pohnutkami, které dávají smysl, neuchopitelný a nevyzpytatelný, jen vám a nikomu jinému, ta touha po něčem, co by vtisklo smysl všemu vezdejšímu a je jedno, jaká válka se zrovna vede, čím je lidstvo vláčeno, ať už se kolektivní vědomí zaobírá čímkoliv. Bylo by zcestné domnívat se, že v 18., 19. nebo jakémkoliv jiném století měli lidé zásadně jiné tužby, vnímání, prožívání světa než my. Najít spřízněnou duši, navzdory okolnostem, navzdory všem, ten kousek lásky, který si objevíme sami pro sebe a který postavíme nade vše, přes ostrakizaci, nepochopení, strasti. Miluju to civilní, do sebe uzavřené pojetí bez rušivých prvků. Chci to vidět znovu a znovu, nejlépe na velkém plátně. Možná to okouzlení časem vyprchá, ale v tuhle chvíli jeden z největších filmů-zjevení, co jsem kdy viděl. Astonishment and joy. (05.06.2021)