Duchovia Inisherinu

(ne)Oficiální finální část volné trilogie z Aranských ostrovů. Z McDonaghovy filmové tvorby to tedy má zatím nejblíže divadelním kořenům. Což je problém. McDonagh je lepší scenárista než režisér a lepší dramatik než scenárista. A jako filmový režisér se snaží schovat výraznou divadelnost scénáře. Což je chyba, lépe kdyby ji plně přijal za svou. Jde o drobnost, která však spolu s tím, že to není nejlepší část trilogie, která navíc i jako celek je ve stínu Leenanské trilogie (díky geniálnosti Osiřelého západu), znamená, že Inisherin působí jako drobný krůček zpět pro McDonagha jako scenáristu i jako režiséra. Od filmového debutu jsem si přál, aby McDonagh pro film byl stylem i látkou blíže svým kořenům. Potvrzuje se však okřídlené "dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit“. Znamená ovšem cokoli z toho, že to není výtečné či snad skvěle zahrané? Nikoli. (08.02.2023)

McDonagh ani ve svém čtvrtém filmu nemá nějaký definitivní režijní styl a stále si nedokáže odpustit ty scénáristické šrapnely, které jsou sice skoro vždycky trefné a vtipné, ale trochu znemožňují plný ponor do toho líbezného mikrosvěta. Pořád je to ale jeden z nejzajímavějších scénářů za hodně dlouhou dobu. Láska, která je zde prokazována idiotsky tvrdohlavým postavám jasně napovídá, že všechny tři (Pádraic, Colm, Dominic) vlastně utváří jeden charakter, který je dost pravděpodobně autobiografický. Navíc Banshees hodně rezonovaly na moji osobní strunu a nerdím se přiznat, že většinu filmu jsem prosmrkal v první řadě. Coužno. (29.01.2023)

Ostrovy kolem VB skrývají zajímavé příběhy. V literatuře mají dlouhou tradici, stejně tak ve filmu. Například Hitchcockův The Manxman podle H. Caina se odehrával na ostrově Man v irském moři, Banshees jsou situované na ten nejmenší z aranských ostrovů (tak jako Man of Aran). Události se odehrávají v roce 1923, politika je kdesi v dálce, klíčovou roli hrají frustrace, samota, odloučení, neporozumění. Rozhodně bych se nebála srovnání s posledními filmy Roberta Eggerse. #čsfdprojekce (28.01.2023)

Říkám si, že přesně takhle se musí cítit každá dívka, s níž se ve vší počestnosti snažím navázat kontakt - raději by si usekla prsty a hodila mi je na práh, než aby mi soustavně odpovídala. McDonaghova novinka si opět vytírá zadek s hollywoodskými klišé a servíruje další vypečenou vztahovku o lidech odtržených od civilizačního “normálu”, která střídá vtipné a bizarní scény s tragickými ve vyváženém rytmu. Je o bezbřehé osamělosti těch lidí, kteří se pro takový život sami rozhodli, stejně jako těch, co v ní vězí nedobrovolně. O morálně čistém a naivním versus skeptickém vidění světa. A o tom, že se dřív nebo později prolnou. Žádný zvrat mě tentokrát neuzemnil a postava staré věštkyně mi přišla trochu zbytečná, ale přemýšlet o filmu nějaký čas určitě budu. Jen ještě nevím, jestli díky celkovému vyznění, nebo jen zásluhou dílčích scén a hereckých výkonů. (16.12.2022)

Zcela netradiční film o přátelství, který začíná tím, že ono přátelství z ničeho nic jednostranně končí. Z dosavadních filmů dramatika Martina McDonagha jsou The Banshees of Inisherin zatím tím nejvíc komorním a připomínajícím divadelní hru, žádnou dynamickou akci tedy rozhodně nečekejte. Střídání humoru (často velmi černého) a tíživě depresivních témat bylo vždy devízou tohoto britského scenáristy a režiséra, ale u Banshees je to tentokrát i přes sevřené pojetí opravdu horská dráha protichůdných emocí, která vás i přes četné návaly smíchu na konci totálně zdeptá. Herecké výkony všech zúčastněných jsou bravurní, zvlášť Colin Farrell si svého bezelstného a urputného irského zabedněnce neskutečně dává. [Vancouver International Film Festival 2022] (05.10.2022)