Straw Dogs

Filmový majstrštyk a režisérský supermajstrštyk. To jak si Sam vede diváka přesně jak potřebuje a dává mu až do závěru postupně "čichnout" je ukázka režisérského veleumění, takže do finálové scény jsem dokráčel napjatej jak struna a pak se rozjede psycho akce nevidaného kalibru. Skvěle propojení vztahovky s temnoutou v každým z nás ve kterým Dustin hraje narosto suvereně, ale ani Susan se vedle něj rozhodně neztrací a tím nemyslím jen její krásu a charisma. (22.04.2018)

Zvláštní a zneklidňující film. Nepůsobilo to na mě až zas tak brutálně (přece jenom už není rok 1971 a viděl jsem jiná, větší zvěrstva), ale spíš syrově, autenticky, a to jakože dost. Bylo zajímavé sledovat změnu Davidovy osobnosti (excelentní Hoffman), který se změnil z kultivovaného člověka na chladnokrevně myslící bytost, jednající pouze za účelem ochránit své území (ono to bylo někdy dost na hraně s tou uvěřitelností Davidova počínání, ale já mu to nakonec vždycky uvěřil). Vykreslení anglického venkova a také charakterů vesničanů se mi líbilo, ikdyž to chování vesničanů při dobývání Davidova domu bylo trochu zkratovité. Hodnotím 4*, ale je fakt, že ohodnotit tenhle film je fakt velký a tvrdý ořech. Výstižný komentář: TD (24.07.2009)

Když jsem viděl Divokou bandu nebo Železný kříž, měl jsem Peckinpaha doslova za úchylnýho magora, který si v násilí a krvi libuje. Ale mýlil jsem se, protože tohle magor natočit nemohl. Zážitek z filmu je velmi nepěkný a velmi silný. Psychologicky velmi hodnověrná studie lidské osobnosti, za normálních okolností plné zábran, za nimiž to vře a pak, ve chvíli, kdy jde o krk, se ten shromažďovaný vztek dostane na povrch. Dustin Hoffman tu předvedl něco podobného jako o 20 let později Michael Douglas jako D-Fens ve Volném pádu (v obou filmech se taky objeví rozbité brýle hlavního hrdiny - možná symbol zábran, které padnou). Prvotní ňoumovství, vztek na vlastní slabost obrácený na manželku, postupně rostoucí vztek a závěrečná přeměna v obránce využívajícího všech prostředků k obraně vlastního domu a života, to všechno zahráno naprosto věrohodně a skvěle. V postavě Davida jsem na konci viděl zvíře (nemyšleno negativně) zahnané do kouta, z něhož je cesta jedině přes krev a pot. (17.06.2011)

Temná stránka Sama Peckinpaha je brutálně precizní a do diváka zasažena ostrým skalpem. Prvky stylizace střihu jsou působivé. Psychologicky rovnoměrné v náhlé výbuchy násilí a ženské sexuality. Morbidní znásilnění, kdy při styku nastává vzrušení a hrdinka si to začíná nesmírně užívat je v pohledu diváka sexuálně chtivá a drasticky zvrácená jako Noéova brutální scéna v podchodu. STRAW DOGS je empirický, frigidní a myšlenkově vytvořený drama a matkou thrillerů. (02.12.2012)

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)