Past

Velmi silný příběh herečky Jiřiny Štěpničkové, která se v padesátých letech pokusila emigrovat do Německa, ale padla do pasti STB, která s ní udělala exemplární proces a odsoudila ji na patnáct let. Opravdu velmi silný příběh, ale zpracován tak nějak televizně s plochými emocemi jako se to točilo před dvaceti lety. Stejný problém jsem měl u předchozího filmu Viktora Polesného Monstrum. Nicméně pozitva krom námětu to má v hereckých výkonech ( Stivínová jistota, Orozovič jistý, ale sedl jsem si na zadek z výkonu malého Adama Vojtka, klobouk dolů, to emočně zamávalo nejvíc ) a dobrá je i výprava a vizuál jako film do kina, ale celkový dojem je, že nebyl využit potenciál, který mohl útočit na pět hvězd. (17.02.2020)

Bohužel, až příliš jsem se těšil. Herecky špatné, ani Stivínová mne tentokrát nepřesvědčila, nulová dramatizace. Samotná akce přechodu před hranice? Absolutně nevyužitý potencionál. Navíc nechápu, proč se to netočilo po tmě, proč se herečka nesnažila utéci? Proč, jak tvrdí pamětníci, se nesnažila rukama zahrabat pod listí? Potěšil aspoň výkon malého chlapce v roli Jiřího Štěpničky, nebo politická spoluvězeňkyně v podání Radky Fidlerové. Třikrát škoda, jednalo se o námět hodný hollywoodského velkofilmu. (16.02.2020)

Skutečný příběh... Ano. Ovšem, tak na půl cesty.. Jako kdyby tvůrce i po těch letech stále obestíral stín totalitní cenzury. Myslím si, že realita byla mnohem, mnohem drsnější. Tak.. hlavně nejmenovat! A nic proti Zuzaně Stivínové (fakt se snažila), ale Jiřinu Štěpničkovou jsem v ní prostě neviděla. (18.02.2020)

Příběh o (mimo jiné) době plné klišé a patosu, podaný víceméně podobně. Problémem je, že příběh Jiřiny Štěpničkové je všeobecně znám, takže nás toho moc nepřekvapí, pokud sledujeme, ač nemám rád ten termín, musím ho napsat "veřejnoprávní zívačku." Ze závěrečných scén (Barrandov, taxikář) mě nejvíc zaujal Jiří, který se procházel Divadlem na Vinohradech. Dojemné, ale je to málo. (28.04.2020)

Střízlivé televizní doku-drama, jehož působivost a silná stránka tkví právě v tom, že prvoplánově nevyužívá situace, emočně nevydírá, nepřehrává, návodně nezdůrazňuje, podbízivě nefabuluje, nehysterizuje, ale spíše zůstává - aniž by se v něm cokoli zlehčovalo - až lakonicky odtažité a mírně opovržlivě nad věcí, stejně jako nakonec i jeho hlavní hrdinka. Což vůbec neznamená, že by na zobrazovaném případě nedávalo dostatečný prostor citovému prožívání a uvědomování si hrůznosti komunistického režimu, jen do toho diváka nenutí. Mně je zvolený přístup sympatický a bez ohledu na to je každopádně legitimní a funkční. *** Zároveň se jedná o poslední snímek z Polesného volného triptychu o svědomí národa a jedince, kam patří ještě Zločin v Polné a Monstrum. Všem třem dílům je ve zdejších komentářích tak či onak často vyčítána doslovnost s podotknutím, že náměty se daly využít k hlubším, silnějším a originálněji pojatým psychologickým dramatům apod., nicméně to prostě nebyl Polesného záměr. Nenechal se unést tvůrčími možnostmi, spolehl se na přirozenou působivost námětů, nedělal z nich biják a toliko důstojně, věcně, s vysokou kvalitou režie, scénáře, obsazení a vedení herců, ad. zprostředkoval divákovi střízlivě i citlivě realitu doby i podstatu a okolnosti každého z oněch jedinečných osobních příběhů tragicky kolidujících s vůlí a představami režimu, pro nějž jedinec neznamená vůbec nic. Osobně celému triptychu přiznávám znatelnou finesu, bravuru, a stejně jako ve mně zůstává hluboko vryto, co se tehdy stalo v Polné, nezapomenu už nikdy ani na zakázku, která semlela Otakara Švece, umělce s nepochybným zápalem a géniem, a ani na herecký i lidský osud Jiřiny Štěpničkové. *~ (17.02.2020)