Po zkoušce

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. (31.05.2014)

Bergmanovo psychologické konverzační drama jednoho muže a dvou žen na jevišti po zkoušce je popravdě mnohem víc psychologické a konverzační, než vyloženě dramatem. Těch 70 minut dialogů z jednoho jevišti jde, ač bez souvislého příběhu, do hloubky psychologie postav a obsahuje bezesporu obdivuhodné herecké výkony, což u Josephsona a Thulin nepřekvapí, ale u mladičké a pro našince neznámé Leny Olin překvapením může být. Na druhé straně celá tato inscenace s divadelní režií v jedném prostoru mi připadala poněkud monotónní, bez kouska atmosféry i napětí a navzdory relativně krátké stopáži i vhodnému rozpoložení z mé strany jsem měl zde docela problém naplno udržet patřičnou pozornost a zájem o postavy i celé dění. Díky hercům a zajímavému námětu (jakési drama na jevišti mimo hraného dramatu) sice dávám ty 3 hvězdičky, ale jinak Po zkoušce vnímám spíše jako obyčejnou a průměrně zrežírovanou TV inscenaci, která si získává výraznou pozornost kvůli jménu režiséra, ale mě osobně vedle herců a některých dialogů moc neměla čím oslovit. [55%] (29.09.2021)

Reziser Yngmar Bergman natocil len priemerny film o divadle, divadelnych reziseroch a zalezitosti s tym suvisiace. Filmy z divadelneho prostredia maju aj cosi do seba, ale na dobry film treba obcas divadlo opustit, ukazat kulisy, popripade exteriery. Tuna som toho nasiel len minimum, a tak ma nebavilo to casto prazdne tlachanie o medziuludskych emociach. Takto : moze sa tarat vo filmoch o ludskych emociach, ale nie do prazdna, nie prilis casto a neurobit z toho samoucelnu nudu. Takze tento Bergmanov /Vargtimmen, En Skammen, Smulltronstallet/ film ma nenadchol. 50 % (02.10.2014)

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. (18.07.2009)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore. (06.04.2024)