Maniak

Maniac si půjčuje od Gondryho, Kaufmana, Gilliama a Wachowských, ale i přes seriálovou stopáž nedosahuje hloubky ani jednoho z jejich děl. Chybí mu jasná vize, která by všechny ty hravé prvky spojila do smysluplného celku. Je málo divný na skutečný surrealistický bizár a zároveň moc roztříštěný na to, aby nabídl nějaký společenský komentář nebo dal všem postavám uspokojující vývoj. Naštěstí hlavní duo zůstává zajímavé po celou dobu a Hill se Stoneovou si tu střihli opravdu nezvyklé role. Je to roztomilé a plné pěkných nápadů, ale bohužel jsem si z toho dokázal odnést jen povrchní potěšení ze stylu a netradičního vyprávění. To je na seriál, který se zabývá psychickými nemocemi, traumaty a otázkou osobního štěstí, trochu málo. (11.05.2019)

Dobře. Krapet víc přilepšuji, ale má to svůj důvod. :D Začátek je poměrně na diváka pomalý a krapet divný. Občas se tam vyskytují prvky, které vám připadají dost ujetý, ale postupně tato minisérie nabírá takovou hloubku, že si ty hlavní protagonisty zamilujete (především postavu Emmy Stone ale i ostatní si oblíbíte). Závěrečné rozuzlení je strašně dojemný. I slza ukápla a to se mi moc nestává. :D Z toho důvodu to musím vyzdvihnout a rád si to někdy i znova zopakuji. (06.09.2022)

Extra poutavý začátek plný potenciálu a působivý konec, který porazí na kolena všechny slabochy na silná finále. Jen mezi tím je všeho trochu moc. Barev, změn nálad, nápadů, ale než bych obdivoval originalitu a jednotlivé vstupy do nových vizí, připadají mi na mysl jednotlivé předobrazy a více či méně ochotně se přehrabuji v tom, jak se nejlépe inspirovat Matrixem, Klubem rváčů, Mechanickým pomerančem nebo třeba Mr. Robotem. I přes trochu na sílu hnané, ale přesto obdivuhodné žánrové rozkročení zůstává vše v jádru na rovině hlavní dvojice. Páru roztřesených porouchaných dušiček, které díky jako vždy přesné Emmě a k mému nemalému šoku i dokonalému Hillovi nechávají diváka zas a znova žasnout a fandit, ať se někde v tajemném mozkovém zákrutu skrývá tajemství, jak smutek a beznaděj zahnat a (vy)léčit. Bohužel jakmile se začne příliš dlouho mluvit o celém výzkumném projektu, Theroux je nucen hrát karikaturu a dává se prostor Gretě nebo Azumi, vyhodí mě to okamžitě ze sedla. Chápu, že tvůrci mají v hodně nadsazené látce plné velkých vědeckých slov a filozofických parafrází tendenci být v klidnějších vodách trochu poťouchlí, ale vůbec to nefunguje a návrat do hlubin původního konceptu mi pak pokaždé trvá dlouhé minuty. Za uklidňující vědomí, že i přes spoustu poct a zatáček je Maniac v první vlně o záchraně v místech, kde ji člověk nečeká, ale zaokrouhlím hodnocení nahoru. Takových jistot totiž není nikdy dost. (21.10.2018)

Další záležitost, které jsem se přes rok úspěšně vyhýbal a je naplněná nádechem jakési zvláštní poezie a pozitivismu a přitom pojednává o současnosti a zlomených, osamělých, smutných jedincích (v tomhle mi to připomnělo 'Her' s Phoenixem). Fukunaga z toho vykouzlil takovou příjemnou záležitost, fantaskní a v momentech ujetou (hodně jsem se bavil všema postavama vědců - Justin Theroux a Dr. Azumi byla něco), ale přitom ne přepálenou nebo matoucí... i přes zápletku a věci, kterými se zabírá 'Maniac' nikdy nesklouzává do černočerných vod deprese. Michel Gondry any1? (02.01.2020)

Není to seriál pro všechny. Vyžaduje otevřený přístup, a jít seriálu trochu na proti, a nesnažit se ve všem hledat logické opodstatnění. Fukunaga vystavěl svůj příběh na postavách, které mají hodně chyb a špatných vlastností, ale čím více je poznáváme, tím více nám na nich záleží, a o to více pak fungují všechny emoce, zvraty atd. Fukunaga si sehnal parádní herce, od Hilla, Stone po Therouxe k Sonojo Mizuno. Je to netradiční, anarchistické, a ne každému to sedne, ale za mě, velký palec nahoru. (30.01.2019)