Príbeh

Chvíľu alebo teda skôr hodnú chvíľu to vyzerá ako súbor nejakých úvah, myšlienok. Film sa stáva silný formou, štýlom, témou. Dramaticky je však nedotiahnutý do takej dormy, že to človeka úplne zasiahne. Ale na druhej strane sa mi pri niektorých scénach dvíhal žalúdok a to vlastne explicitne nič nebolo ukázané. Nakoľko sa v poslednom čase vzmáhajú hnutia a hlasy za miernu toleranciu pedofílie (napr. Zuzana Kovačič Hanzelová to je dno novinárčiny, ešte som nevidel aby ultrafeministka tolerovala pedofilov), je možno potrebné, aby vznikalo takých filmov viac. A samozrejme nie iba o kňazoch, len aby sme si kopli do cirkvi, ale naozaj na ochranu detí. (07.02.2020)

Vyznanie vlastnej skúsenosti, ktorá ju poznačila na celý život, je skúsenosť Jennifer Foxovej, ktorá dokázala túto skutočnosť položiť na filmové plátno. Veľmi hlboký náhľad do svojej psychiky, ju vlastne odbremenil od ťarchy, ktorá ju ťažila toľké roky až sa odhodlala to zhodiť so seba, takým pôsobivým činom, akým je natočiť o tom film. Nevídaná veľkosť režisérky, ktorá to až sem dotiahla. Škoda, že sa dejom príliš do seba zahĺbila a dlho trvalo kým dej nadobudol tu ideálnu atmosféru, odhaliť ideu celého príbehu. Tak trochu na škodu, pretože to mohlo byť nie len na jedného Oscara. (12.11.2018)

Tak tu bol doslova splnené zadanie s názvom psychologická dráma. Subjektívne spomienky verzus realita, prítomnosť verzus minulosť, detstvo verzus dospelosť. A to niekedy všetko aj v jednej scéne. Veľmi osobný príbeh, kde sa tvorkyňa scenára aj režisérka filmu snažila byť čo najviac osobná a nemalo teda zmysel príbeh prispôsobovať nejakej väčšej skupine divákov, aby bol viac pochopiteľný. Vtedy by totiž stratil celú svoju zaujímavosť a takto môžeme The Tale označiť bez výčitiek svedomia ako artový kúsok. Kontroverzné prijatie je tak vlastne komplimentom. (21.04.2020)

Film je podle skutečné události přímo od paní režisérky, takže nám krásně ukázala, jak probíhalo její dětství a jsem rád, že se nebála nám ukázat i takové detaily, které by jiní nikdy neměli odvahu ukázat, protože to pro běžného diváka opravdu není. Jinak je to dost zvláštně pojaté a sestříhané a není to divákovi úplně dobře předneseno. (16.12.2018)

"Příběh" jsem nesledoval příliš pozorně, možná jsem se bezděčně "uchyloval" ke svým vlastním dětským vzpomínkám na sexuální "úchylky" - ale možná právě to bylo cílem Příběhu, které jsou vždycky příběhy s velkým "P". Zvlášť výrazně se mi jevil jeden (možná jen proto, že jsem ho reflektoval až teď, po pětapadesáti letech): Bylo mi kolem deseti, banda grázlů z Horní ulice, ke kterým jsem chtěl vždycky (a vždy neúspěšně) patřit, mě přes silný odpor dotáhla na hřbitov, kde (nejspíš za úplatu) exhiboval hluchoněmý hrobař. Mým pocitem byl jen odpor a hnus; teď bych se spíš ptal, co ty ostatní kluky tam tak táhlo... Příběh Jennifer Foxové je samozřejmě složitější a probíhal delší dobu. Že by ho na dokázala vytěsnit z vědomí na tak dlouhou dobu je zcela nepravděodobné. Vypadá to spíš tak, že její rané slohové cvičení ji přivedlo k okamžiku, kdy jen čin může zachovat její duševní integritu. Příběh (s velkým "P") byl filmově zpracován (příběh s malým "p") náročným a komplikovaným způsobem (spojování a rozpojování postav v čase i prostoru), a díky tomu se obešel i bez psychoanalytika. (30.07.2018)