Prekliate dedičstvo

Jako jóó, atmosféru novodobé horůrky vytvářet umí a Aster ji tu zdatně buduje po dlouhou část stopáže. Jenže většině novodobých hororů zoufale, ale zoufale, chybí uspokojivý závěr a rozuzlení. Po "milostném vzplanutí" Gabriela Byrna šlo všecko do kopru. Dovolte mi ryze subjektivní áchnutí: ááááááchjo. Na konci filmu jsem se přistihl, jak v duchu na tvůrce nebývale zvýšeným tónem s lehkým podkresem nazlobení křičím: Jděte už s tím peklem doprd***le! Měl jsem sto chutí omlátit jim hlavu o stožár. Filmu má dát závěr smysl, tady to nedopadlo a všechny žánrové propriety, pomůcky, postupy, taháky a atmosféra skončily v čudu. A to měl film tvář Milly Shapiro, která je sama o sobě děsivější než Pokémon, pardon nějakej Paimon nebo co to je za odchovance ústavu Peklíčko - sanatorium pro eané lidi, Podzemí 666, Zeměkoule. (16.06.2019)

Atmosférou povedený horor, není úplně podle šablony, což cením. Přesto místy působí jako komedie. Minimálně na půlku sálu, hlavně v závěru a to dost kazí na dokonalosti. Jedno však musím vyzdvihnout nejvíce a to je herecký výkon Toni Collete! Nebýt jí a jejího hereckého umu, tak jdu s hodnocením níže. 7/10 = 79% (22.07.2018)

Takovej ten film, jehož postavy jsou od začátku úplně v prdeli a nevypadá to, že by se něco mělo zlepšit. Hereditary rozhodně není záležitostí pro masy - žádný tradiční lekačky, žádnej humor, žádná naděje, žádný pozitivno všeobecně, pomalý tempo, směrem ke konci chvilkama až absurdní bizár. Hnací prvek je tu v první řadě kombinace skvělých hereckých výkonů (zejména Collette a Wolff) s nepříjemně úzkostným vykreslováním charakterů i situací. Fakt, v tomhle filmu stačí, že někdo stojí za rohem a máte z toho horší pocit, než když doktor Lecter okusoval policajtům obličeje. Nebejt fenomenální schopnosti vyjadřovat pocity, emoce a psychický rozpoložení všech zúčastněných, byl by výsledek sotva poloviční. (15.09.2018)

„NĚCO SE STALO, ANNIE, A ZMĚNILO TO CELÝ MŮJ ŽIVOT. POZNALA JSEM SPIRITUÁLNÍ MÉDIUM…“ /// Zemřela matka (babka), do hrobu (možná) dána a zůstalo po ní lidí… jak už to bejvá – dcera, vnučka, vnuk… Zejména ta malá píča je strašidelná i když je živá… ale jinak je to celkem nuda. ¾ hodiny. Strašidelná (lidsky) je i dcera (její máma), ale aspoň víme, po kom to vnučka (dcera) má. Takže psycho, ale hlavně vopruz. Tohle je pro hodně náročnýho diváka. Herecký kreace mámy a táty z toho dělají podivnou podivnost jako byla třeba Matka!, jen tady je to tak nějak lidštější. Ale, to už tady kurva neumí nikdo normálně strašit? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Matka mě chtěla zapálit (bylo to v noci, ve spánku, takže se to nepočítá). 2.) Uctíváme Paimona. 3.) Thx za titule „UniCorn“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.10.2018)

Neopodstatněně dlouhé a Toni Collette (pravda, herecky nevděčnou) ústřední roli hysterky nedává. Tolik k záporům přes které nejede vlak. Pak je tu ještě výtka s ohledem na závěrečnou zběsilou dvacetiminutovku, která sklouzává do doslovného pokleslého guilty plesure módu. A byť si jí lze náležitě užít, to zase ne že, tak je v tak příkrém rozporu s pozvolně budovanou plíživou atmosférou plnou náznaků, že to dohromady neštymuje. A to tak, že vůbec. Což je škoda o to větší, že jinak jde o veskrze zdařilou záležitost pro žánrového diváka hledajícího „trochu něco jiného, ale přesto v jádru dobře známého“. (24.07.2018)