Prekliate dedičstvo

Chápu, že úvodní hodina bez hektičtějších momentů, sázející spíše na rodinné drama než na napínavý horror, má lépe vtáhnout do děje a hlavně seznámit diváka s postavami, mě ale expozičně uspávala. Po scéně se sklenicí se nicméně šlápne na ten správný atmosférický pedál a finále je vyloženě psychedelické. Konec světa nepřijde se srážkou s asteroidem, výbuchem supervulkánu ani po erupcích na Slunci, ale přesně po tomhle. Fakt strašidelný, pokud věříte. (21.07.2018)

SPOILERY. Stejně jako u Čarodějnice mi nezbývá, než se drbat na prdeli v údivu, co to zas všichni kolem mě hulej, a při sledování si režírovat vlastní verzi, kde závěrečná pointa není zcela odtržená od psychologického/charakterového obsahu prvních dvou třetin a nedělá z celého filmu bohapustou žánrovou dějovku, kterou nelze vnímat jinak než skrze totální nelogičtnost povrchové zápletky, protože veškeré předchozí narážky na potenciální přesah zničehonic nejsou nic než arbitrární výplň. Že se nekoná očekávaná metafora mezigeneračního rozpadu osobnosti, mateřství a manifestace potlačených traumat, s tím jsem schopná se vypořádat. Že ve výsledku nevzniklo nic než obehraná wanovská duchařina, pouze bez lekaček (tak asi díky za malé radosti, no), to už mě ovšem poněkud míchá. (20.07.2018)

Tyhle pomalé sranděry se docela často dokážou tvářit, že jsou chytřejší než ve skutečnosti jsou. Sledovat Toni Collette jak v tmavé místnosti pomalu staví své modely, to v sobě nějakou atmosféru má samo o sobě. Je to snad pohled do nitra? Vyrovnává se s posledními dny? Blázní? Tyhle otázky létají ve vzduchu a ve filmu se toho až tak moc nestane. Tvůrci to nechávají na postavách. Nuda. Ale vlastně, občas tam něco je. Něco co docela funguje. Nehoda. Model nehody. Minimálně to zapůsobí. A pak posledních pár minut. Ty jsou tu občas nazývány masakrem, i když o žádný masakr se nejedná. Ten závěr je ale protipól. Dneska v podstatě máme artové horory, které jsou plíživé. Nebo se jim tak alespoň říká. Jsou pomalé a většinou si nabubřele hrají na velká niterná dramata. A pak horory, kde matky chodí po stropě a mlátí do něj hlavou. Nebo se sekají a divně hýbají rukama. Hereditary obě tyhle sračky spojuje do jednoho filmu. A to je vlastně docela originální. Jinak i při plném uvědomění co vlastně sleduji jsem tomu taky skočil na špek. Pár scén mě bavilo. (17.05.2019)

Ze začátku je ta hororová sošnost až legrační, protože si ji film ještě nezasloužil - ale jakmile se rozjede, splatí všechny dluhy. Trpí mírnou "překonceptovaností", kdy je za vším vidět snad až moc rozmyslu - ale jinak jsem si to užil mnohem víc než další mainstreamové horory poslední doby - rozhodně víc než To a Tiché místo. Táhne to i ústřední trojice herců, jejichž vedení a výkony jsou ve svojí žánrové vypjatosti perfektní. (30.08.2018)

Hororová udalosť nielen tohto roka. Hereditary neponúka ohrané lakačky pre mainstreamového diváka. Chce potešiť toho náročnejšieho, fanúšika žánru a ponúknuť mu to, čo sa už tak často nevidí. Nepríjemný zážitok v tom najlepšom slova zmysle. Tento film nie je strašidelný, ako sa všade dočítate. Je nepríjemný, miestami až mrazivý, obsahuje scény, pri ktorých bolo celé kino ticho a litre krvi či bubákov spod postele nečakajte. Hereditary je niekde inde. Pozvoľné plynutie deju a pomaly budovaná atmosféra, dáva divákovi dostatok času na vnorenie sa do deju filmu a pripravuje ho na peklo v samotnom závere, ktoré je doslova zvrátené. Ako som už vyššie písal, zabudnite na tuctové lakačky, debutujúci režisér Ari Aster vás vydesí jediným zvukom. Prehypeovaný A Quiet Place sa musí hanbiť. (29.07.2018)