Norimberský proces

Já se u "filmového" soudu vždycky cítil docela dobře a nenudil jsem se, ale opravdu ještě nikdy mě 170 minut dialogů a právnických kliček netřísklo po hlavě s takovou intenzitou, jako právě Norimbeský proces. Jednak se mi celou dobu žaludek kroutil odporem nad vznášenými důkazy proti nacistickým "vlastencům", a pak jsem se také doslova utápěl v extázi ze všech výtečných hereckých výkonů, z atmosféry budované na božských dialozích a trochu i ze starého českého dabingu, který originálu nedělá vůbec žádnou ostudu. Spancer Tracy a jeho postava moudrého soudce dokonale odráží pohled většinové společnosti na dané hrůzy, zatímco heroický řečník Schell ztotožňuje současně nejodpornějšího i nejsympatičtějšího obhájce, jaký se kdy ve filmu objevil. V sedm hodin večer jsem si sednul k televizi, v deset jsem se těžkopádně odlepil celý vyjevený a zaskočený z načerpaných informací a také ze závěrečné Traceyho věty, která mi možná zůstane v hlavě už navždy. "Daleko to došlo už ve chvíli, kdy jste odsoudil prvního neviného člověka". 100% (23.08.2013)

Nemá smysl přidávat komentář, který by už zjevně nepřinesl žádný nový pohled, tak se omezím jen na nadšené výkřiky působivé, mrazivé, dokonalé...!! Zvlášť oceňuju fakt, že si Stanley Kramer resp. Abby Mann pro svůj příběh nezvolili ten nejznámější Normiberský proces s hlavními nacistickými pohlaváry, ale věnují se "pouze" těm, kteří (oděni do talárů) umožnili páchat všecky ty hrůzné věci. Mimochodem: Ani mi tak nevadilo, že postavu Ernsta Janninga nakonec nehrál původně zamýšlený Laurence Olivier... "Vsadím se s vámi.." "Já se nevsázím." "Gentlemanská sázka.. Za pět let, všichni, co jste odsouzdili na doživotí, budou na svobodě..." (03.05.2006)

Chápu, že tenhle film není pro každýho. Nechápu, proč na to ale musí ti, co ten film hodnotí, vůbec koukat a pak ho hodnotit jednou, dvěma hvězdičkami nebo rovnou odpadem. Od Norimberskýho procesu nedostanou akční jízdu, to by snad měli pochopit. Norimberský proces se totiž prakticky celou dobu odehrává v soudní síni. Pro mě to byl ale jeden z nejsilnějších zážitku, co jsem kdy v soudní síni zažil, div né možná nejsilnější. Tři hodiny dialogů jsem spolikal jako nic a dozvěděl se takových informací, jako ani v knize ne. Uviděl chování německých příslušníků po válce a snahy spojenců uchovat rozum v hrsti. Rekonstrukce je to dokonalá. Úděsně pomalá, ale pokud se zajímáte o druhou světovou válku, tak v tomhle případě zhltnete každou scénu, každý záběr, každé slovo německých maršálů, plukovníků, soudců a dalších. O tom ten film je. O to více mě udivuje, v jaké době je natočen. Příhodnější chvíli si na natočení filmu tvůrci ani najít nemohli. (26.10.2010)

Naprosto unášející adaptace jednoho z poválečných procesů vedených ve snaze dobabrat se viníků, vyslat signál a vůbec vynést právní verdikt nad vší tou tragédií druhé světové. Je to extrémně dobře zahraný (šéfuje soudce Tracy, obžalovaný Lancaster a vášnivý obhájce Schell, ve kterém jsem se neubránil nevidět Sacha Baron Cohena...) a obsazený i němci, soustředěný, zůstává skvěle -- a překvapivě -- nad věcí (zmínka o vybombení Japonska, sterilizacích v US, určitá "obhajoba" nácků) během diskuze nad tématy typu koncept justice, zodpovědnost za Hitlera, nenávist... je plný moudrostí, velmi zajímavých a silných podnětů. Prostě, pro mě magnet na celý 3 hodiny, jeden ze suveréně nejlepších černobílých filmů co jsem dodnes viděl. "As far as I can make up, no one in this country knew..." (09.05.2017)

Geneze Kramerova Norimberského procesu byla zajímavá sama o sobě. Celovečernímu filmu předcházela televizní inscenace z cyklu Playhouse 90 (1959), napsal ji Abby Mann, přičemž Schell a Klemperer si podrželi stejné role v obou produkcích. Ty hlavní události už v Norimberku proběhli a drama se odehrává v roce 1948. Před sousedem už nestojí nacistická elita, ale mnohem nižší šarže, často relativně obyčejní lidé... Načasování premiéry vyšlo skvěle, protože právě v Izraeli probíhal soud s Adolfem Eichmannem. Největší devízou filmové verze je postava paní Bertholtové, kterou Marlene Dietrich vytvořila na základě vzpomínky na vlastní matku (a odnesla si za ní ocenění David di Donatello). Navázala tak na svůj starší americký film odehrávající se v poválečném Německu, Zahraniční aféra. A ještě jednou se k tématu vyjádřila v dokumentu Černá liška. I díky ní byla výpověď obou filmů mnohem srozumitelnější a účelnější, protože zkrátka není možné černobíle soudit jen z pozice vítězů. (01.03.2023)