Pri bráne večnosti

Tohle je film, který by se mohl líbit mému synovi Honzíkovi. Ale popořadě. Předně je Julian Schnabel debil, že duchovní film zabil, ale totálně zabil debilní kamerou. Roztřesenou, nezarámovanou (a to je přitom film o malíři!), rádoby dokumentární, rádoby z pohledu první osoby. Je to rozčilující, odvádí to pozornost a i když si pan režisér možná myslel, že tak docílí většího cítění do postavy Van Gogha, povedl se mu pravý opak. Přitom scénář je skvělý a kdyby to natočil někdo normální, vynikla by jeho síla. Láska Van Gogha k polím a přírodě, jeho vize, spojení s Bohem, to vše je nádherně podáno i Willemem Dafoem zahráno. Včetně jeho podivínství, které obyčejní vesničané nedokázali pochopit (a on si s nimi nemohl sednout v pohodě ke stolu se sýrem a vínem, jak snil), včetně běsů v sobě, Asi nejlepší - tedy pro ty, kteří to mají podobně, tak po scénách z polí a lesů - je rozhovor s knězem. To je dokonalý dialog! Jsou v něm všechny Goghovy pochybnosti i víra. Trochu mi jeho zpověď připomněla Macháčka a jeho Zápisky z blázince, to je hodně podobné. „Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není. - Ježíš byl za svého života také neznámý. - Těm, co jsou smutní, jsou nablízku andělé. A nemoc může někdy uzdravit.“ Vážně škoda, že mi pitomým mácháním s kamerou režisér málem do těchto duchovních oblastí a možností meditace uzavřel přístup. (30.11.2019)

Kamera je sice nádherná co se týče světla, barev, záběrů, které přímo kopírují Vincentovo díla, ovšem zároveň epileptická, překrytá filtrem, což zase kopíruje Vincentův stav duševní, čili jsem asi po půl hodině projekce byla zralá na uříznutí ucha taky. Willem byl jako van Gogh skvělý, mně nevadilo, že zahrál sedmatřicetiletého muže, protože ten byl ve své době zbědovanější víc, než současný sedmdesátník. Líbily se mi dlouhé záběry v polích, lukách, mimořádně mi sedla černobílá sekvence (vlastně spíš infra) Vincentovo plastických-jakoby hliněných obrazů, jak je ostatně popisoval i Gauguin. Hezky tvůrci naznačili, že existuje domněnka, zda neměl geniální malíř, krom psychických potíží i poruchu barvocitu, což by odpovídalo jeho způsobu malby. Na dotaz, proč maluje zrovna takto, malíř za svého života opakovaně tvrdil, že on to takto vidí. A maluje jen to, co vidí... Výrazně podobně vidí lidé barvoslepí. Odpovídala by tomu i nezvyklá sytost barev a způsob použití štětce. Pojetí Vincentovy smrti mě nijak nevyrušilo. Nikdy nebyla pořádně vyšetřena a přestože byl psychicky nemocný, nebo měl propady nálad v důsledku absťáků, v době svého skonu byl přes dva měsíce stabilizován, radostně tvořil, cítil se dobře, jedl, spal, žil ve společnosti pana doktora, který s osamělým mužem rád mluvil o duši i o tvorbě. I přes zkratkovité jednání je divné, že se zastřelil zrovna v období, kdy mu bylo fajn, což se potvrzuje i v dopisech Theovi. Hypotéze neúmyslného zabití se věnuje i nádherný animák S láskou Vincent osobně s tím nemám s problém. Roztřesená kamera mi ale vadila a ani Oscar mi v roli Gauguina neseděl. Neměl v očích uměleckou posedlost tvorbou, nečišela z něj nebezpečná živočišnost, rivalita, která mu v reále bývala motorem. Mads byl senzační, ten rozehrál na malém prostoru naprosto nezapomenutelnou chvíli, nádherné! No a co se týče účetní knihy... Najít tohle? Šleha, jak hovado. Jak pravil Lautrec: "Svět, který nosil Vincenta, nemůže být tak špatný." (17.11.2021)

Další z meditací nad Vicentem van Goghem. Ne přímá, zprostředkovaná jiným malířem, Julianem Schnabelem, ale i Willemem Dafoem, bez něhož by veškerá drobnokresba mohla přijít vniveč. Rozvažovat o van Goghovi (ale i jiných, kteří nevzali svůj osud do rukou, ale vzali ho z ruky - Vincent tvrdí, že z boží), a jeho obrazech, které se rozutekly do světa jako nezvedené děti, je jako uvažovat o části (nevelké) sebe sama. Van Gogh, podobně snad i Franz Kafka (nebo Jimmi Hendrix), tvořili vlastní světy, protože nedovedli jinak, protože když malovali nebo psali nebo hráli, nemuseli myslet (viz jeden z filmových dialogů) na svět, do kterého byli vrženi, a o jehož pochopení - za svůj krátký život - nepříliš úspěšně usilovali. Jejich nepragmatičnost a jejich pozdější (bohužel posmrtná) sláva nám budiž alespoň vztyčeným malíčkem v našem bonvivánství a dlouhověkostí. (09.08.2019)

Umělecký film o umělci, který je zároveň pro diváka nejpřístupnějším filmem, jakým jen mohl být. Willem Dafoe je skvělý a jeho převtělení do Van Gogha je dokonalé. Režisér tu ale nešetřil jen jeho hereckým výkonem, ve filmu se mu totiž v dílčích rolích objeví celá plejáda neméně zajímavých herců, kteří film notně ovzláštňují. Nebýt mnohdy až výrazného uměleckého zaměření, byl by film na plný počet. Na druhou stranu zase nelze říct, že by tenhle kousek nebyl výstřední a to mu nezvyšovalo punc originality. (16.02.2019)

Člověk, příroda, věčnost. Procítěný, vizuálně i scénáristicky promyšlený portrét umělcě, z hloubky temnoty prožívajícího paprsky světla. Psychické stavy, ať již úzkosti nebo poetického snění, Schnabel zručně a pro diváka srozumitelně vyjadřuje souhrou všech základních filmařských prostředků které má k dispozici. Umělec, který žije jenom pro malování, uspokojivě zodpovídá přesně ty existenciální otázky, které vás v kontextu s tajemnou historickou osobností jeho jména zajímají. Všechny odstíny jeho nálad a myšlenkových pochodů jsou řečeny nebo naznačeny v mozaice s vyzrálou tematickou komplexností, příslušnou věci znalému režisérovi. A filmu odevzdanému, podnět chápajícímu Willemu Dafoeovi. Zde si i největší evropské hvězdy rády zahráli za catering. Malá filmová klasika. (08.04.2019)