Pri bráne večnosti

Julian Schnabel opět nezklamal. Co film, to nádherně hluboký vhled do duše člověka. Někteří tu reflektují, že Willem Dafoe věkem neodpovídá tomu Vincentovu... Je to ale to nejpodstatnější? Myslím, že právě v jeho podání je van Gogh velmi uvěřitelný... naopak jako by s ním Dafoe omládl... Kromě velmi působivé kamery, která ve Schnabelových filmech vždy hraje podstatnou roli, je tu i podmanivá minimalistická hudební kulisa, která celkově umocňěje výsledný dojem... Film jsem nějakou dobu odkládala. Vlastně mě k jeho konečnému zhlédnutí ponoukla až jedna z van Goghových reprodukcí, co se mi dnes zatoulala na net... K létu patří Vincentova žlutá jako nic jiného... (11.07.2022)

Pro mě to bylo fakt utrpení. Mám rád van Goghovy obrazy, zajímám se o životy malířů, chodím do muzeí a galerií, ale filmy bez děje mě fakt iritují. Navíc mezi van Goghem a Gauguinem byla taková dynamičnost, že by vystačila na celý film, tady se jí jen lehce dotkneme. Willem Dafoe je skvělý v každé roli a i na van Gogha se fyzicky hodí. Trochu úsměvné je obsazení Ruperta Frienda do role Thea - ten výrazný věkový rozdíl nesetře sebelepší maskér. Potěší přítomnost evropských hereckých superstar - Mikkelsena a Amalrica. Schnabel je komplikovaná osobnost, proto mě v konečném důsledku nepřekvapuje, že tento film natočil právě on. (25.02.2019)

Tohle je film, který by se mohl líbit mému synovi Honzíkovi. Ale popořadě. Předně je Julian Schnabel debil, že duchovní film zabil, ale totálně zabil debilní kamerou. Roztřesenou, nezarámovanou (a to je přitom film o malíři!), rádoby dokumentární, rádoby z pohledu první osoby. Je to rozčilující, odvádí to pozornost a i když si pan režisér možná myslel, že tak docílí většího cítění do postavy Van Gogha, povedl se mu pravý opak. Přitom scénář je skvělý a kdyby to natočil někdo normální, vynikla by jeho síla. Láska Van Gogha k polím a přírodě, jeho vize, spojení s Bohem, to vše je nádherně podáno i Willemem Dafoem zahráno. Včetně jeho podivínství, které obyčejní vesničané nedokázali pochopit (a on si s nimi nemohl sednout v pohodě ke stolu se sýrem a vínem, jak snil), včetně běsů v sobě, Asi nejlepší - tedy pro ty, kteří to mají podobně, tak po scénách z polí a lesů - je rozhovor s knězem. To je dokonalý dialog! Jsou v něm všechny Goghovy pochybnosti i víra. Trochu mi jeho zpověď připomněla Macháčka a jeho Zápisky z blázince, to je hodně podobné. „Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není. - Ježíš byl za svého života také neznámý. - Těm, co jsou smutní, jsou nablízku andělé. A nemoc může někdy uzdravit.“ Vážně škoda, že mi pitomým mácháním s kamerou režisér málem do těchto duchovních oblastí a možností meditace uzavřel přístup. (30.11.2019)

-"Are all the painters crazy?" -"Maybe just the good ones." Má to všechny peníze na vše potřebné, přírodu, krásu, krásné herce, krásné světlo, krásné všechno, ale pocitově mým nejoblíbenějším van Goghem zůstává Tim Roth ve Vincent & Theo, kde je všechno hnusné, šedé, špinavé a mnohem více povznášející. P.S.: Miluji Madse Mikkelsena. (28.03.2021)

Blúdiť prírodou pomedzi lúky a polia. Prechádzať hájom popod tiene stromov, keď stromy, klasy či kvety náhle zalejú lúče Slnka. Zachytiť ten pocit. Neopakovateľný, jedinečný. Nenechať si ho v sebe. Potreba vydať zo seba to naj, nediktovaná ambíciami, peniazmi, snahou zapadnúť medzi komunitu. Komunitu, ktorej vadí a vždy vadila inakosť. Inakosť, ktorá až príliš často tvorivo hnala géniov, ktorých tvorbe sa dnes klaniame. O ich živote sa píšu fantastické výborné knihy, nakrúcajú filmy (napr. o van Goghovi napísal Irving Stone skvelý Smäd po živote; predlohu výborne zrežírovali V. Minneli s G. Cukorom s Kirkom Douglasom v hlavnej úlohe). Dnes, keď je všetko každému jasné, hodnota diel daná. Pán Schnabel zachytil ten pocit, to hmlisté videnie, skučanie ducha pri nemožnosti tvoriť zavretý v blázinci, v klietke nepochopenia, no milovaný oddaným bratom. Príkro odmietaný v túžbe po prirodzenom ľudskom kontakte - chápanom ako útok čudáckeho blázna, či neprimerané obťažovanie. A pri bráne večnosti, ktorou chudák Vincent každý deň prechádzal akoby turniketom, stále platia slová geniálnej českej verzie piesne Vincent naspievanej Pavlom Bobkom: "Stále stejnou tmou, stejné louky tu hoří dnes, mrak je láká do nebes, Kde Vincentovy modré oči sní. Jak jen pozmění barvy žhnoucích slunečnic, vítr v tváři má pár skic, to smýknul štětcem touhy van Gogh sám. Já už vím a znám, co jsi tenkrát toužil říct a jak jsi trpěl pro své nadání učit lidi vidět víc. Však nebyl nikdo, kdo by naslouchal, snad dnes tu s tebou stál. A svět tě tak trýznil, Tvou lásku splácel zlým. Jen černé vrány nad hlavou ctí tvou mysl bolavou. Svět nazval velkou vášeň šílenstvím. A já chci ti říct Vincente, že není nikde svět pro lásku Tvou, se kterou bdím.". (11.02.2021)