Dvojitý milenec

Po loňské "Elle" jsem se setkala s dalším zástupcem současné francouzské kinematografie. Ozonovo dílo mi některými prvky (manipulativní hlavní hrdinka, otevřenější erotické scény) "Elle" připomnělo, první polovina snímku dokázala zaujmout působivým snímáním (točité schody, zrcadlová hala) i dějovou linkou, ve druhé polovině už se ale bizarnost lepila na bizarnost a hra s publikem zamotala hlavu nejednomu divákovi v sále Puppu. (03.07.2017)

I když je to můj pátý film od Ozona, byl to více než režisérovo jméno příslib nahé Marine Vacth, co mě přitáhl. Hned začátek to ale zazdí, teda ostříhá. Marine to tady nesluší, zestárla, je vyzáblá a vypadá jak Marta Vančurová v Jáchymovi. Je to správně psychologicky mysteriózní, a i když je jasné, že na první záběr spotřeboval pan režisér dublérku, Marine je nahá velmi často a ukazuje hodně. Ještě víc se mi ale líbil Jérémie Renier v dvojroli, byl správně mefistofelovský. Jo a nečtěte si předem obsah, přijdete o překvapení. Simply clever auta nejsou ve francouzském filmu moc často k vidění. Atmosféra fajn, na konci trochu lekačka. (28.12.2017)

Začíná to jako lehce erotické drama a pak se to zvrtne v docela psycho thriller. Kočky jsou pěkné, umělecké záběry taky krásné. Hlavní herečka je výborná. Příběh slušně zamotaný, že jsem chvílema nevěděl na čem jsem. Aspoň jsem se dozvěděl něco málo o dvojčatech a kočkách. Vozový park aut Škoda potěšil. Finále docela silné. Film je pomalejší a občas utahaný. Po skouknutí jsem měl takový divný pocit, koukat znovu už rozhodně nebudu. 60% (09.05.2018)

Zbytočne moc sa tu chce Ozon podobať De Palmovi s Cronenbergovými koreňmi (Dead Ringers). Cez psychologicky dobre rozohranú milostnú trojku s atraktívnym obrazom (tie zrkadlá sú proste super) sa totiž dopracuje iba do thrillerovej hračky s pointou, v ktorej vyšumí do prázdna rastúci konflikt medzi postavami - teda to, čo robilo film zaujímavým. Slabšie francúzske dvojča v tieni toho kultového, amerického. S divácky atraktívnou dávkou sexu. Úvodný záber kamery, vyliezajúcej z vagíny, si na kino plátne nemůžete nechat ujsť. (26.06.2017)

Lež u svádění. Naprosto běžné u hezkých žen. Znáte ten typ lidí, kteří jsou elegantní, i když právě uklízejí psí hovno? Francois Ozon je (určitě) jedním z nich a jeho filmy jsou nejen proto cinefilským svátkem. Dvojitým milencem nevybočuje ze svého modu operandi a upomíná ne jeden ze svých nejlepších, detektivní Bazén. Hrdinka Chloé ohromí hned prvními dvěma scénami. V té předtitulkové se nechá ostříhat jako Mia Farrow v Rosemary's Baby, v té druhé jí nahlížíme tak hluboko do píči, jak se to v dějinách filmu nejspíš ještě nikdy nepovedlo. Dvojitý milenec představuje Ozonův zdařilý pokus srovnat skóre s takovými jako Polanski, Hitchcock, Cronenberg a samozřejmě De Palma. Jeho pojetí psycho-thrilleru se snaze navzdory nikdy neponoří do brakovistosti a asi schválně nešroubuje napětí do takových výšin jako autoři, na něž odkazuje, nýbrž do žánrového kabátku zavinuje chytrý film (o filmech, zákrutách dominance, ženách, zrcadlech, dvojčatech, orálním sexu během periody a mnohém dalším), u něhož se můžete stejně dobře obyčejně bavit, jakož i ocenit um, s s nímž lze dodržovat / porušovat žánrová pravidla nakládání s jednou z nejvypráskanějších propriet psychologického thrilleru. Protože to vypadá, že o to jde především. K ruce jsou mu dokonalá Marine Vacth, čím dál výraznější Jérémie Renier, polozapomenutá Jacqueline Bisset a Phillipe Rambi, skladatel, který na ploše jednoho soundtracku dokáže být Sigur Rós, Angelem Badalamentim i Hanzem Zimmerem. Vytříbený film, který jsem určitě neviděl naposledy. (15.04.2018)