Dvojitý milenec

Lež u svádění. Naprosto běžné u hezkých žen. Znáte ten typ lidí, kteří jsou elegantní, i když právě uklízejí psí hovno? Francois Ozon je (určitě) jedním z nich a jeho filmy jsou nejen proto cinefilským svátkem. Dvojitým milencem nevybočuje ze svého modu operandi a upomíná ne jeden ze svých nejlepších, detektivní Bazén. Hrdinka Chloé ohromí hned prvními dvěma scénami. V té předtitulkové se nechá ostříhat jako Mia Farrow v Rosemary's Baby, v té druhé jí nahlížíme tak hluboko do píči, jak se to v dějinách filmu nejspíš ještě nikdy nepovedlo. Dvojitý milenec představuje Ozonův zdařilý pokus srovnat skóre s takovými jako Polanski, Hitchcock, Cronenberg a samozřejmě De Palma. Jeho pojetí psycho-thrilleru se snaze navzdory nikdy neponoří do brakovistosti a asi schválně nešroubuje napětí do takových výšin jako autoři, na něž odkazuje, nýbrž do žánrového kabátku zavinuje chytrý film (o filmech, zákrutách dominance, ženách, zrcadlech, dvojčatech, orálním sexu během periody a mnohém dalším), u něhož se můžete stejně dobře obyčejně bavit, jakož i ocenit um, s s nímž lze dodržovat / porušovat žánrová pravidla nakládání s jednou z nejvypráskanějších propriet psychologického thrilleru. Protože to vypadá, že o to jde především. K ruce jsou mu dokonalá Marine Vacth, čím dál výraznější Jérémie Renier, polozapomenutá Jacqueline Bisset a Phillipe Rambi, skladatel, který na ploše jednoho soundtracku dokáže být Sigur Rós, Angelem Badalamentim i Hanzem Zimmerem. Vytříbený film, který jsem určitě neviděl naposledy. (15.04.2018)

Detailní záběr vystupující z vagíny, zajímavá hlavní hrdinka a vcelku poutavé erotické scény plus úvodní stříhání vlasů, které jsem okamžitě litoval. Víc se mi těžko z toho filmu zaryje do paměti a lepší nad ním vůbec moc nepřemýšlet, mám totiž nepříjemný pocit, že by člověk šel s hodnocením ještě níže, pan režisér se v tom všem co chtěl říci a sdělit trošku utápěl, ale vizuálně to topení za jedno vidění stálo. (18.02.2018)

Po loňské "Elle" jsem se setkala s dalším zástupcem současné francouzské kinematografie. Ozonovo dílo mi některými prvky (manipulativní hlavní hrdinka, otevřenější erotické scény) "Elle" připomnělo, první polovina snímku dokázala zaujmout působivým snímáním (točité schody, zrcadlová hala) i dějovou linkou, ve druhé polovině už se ale bizarnost lepila na bizarnost a hra s publikem zamotala hlavu nejednomu divákovi v sále Puppu. (03.07.2017)

Dvojitý milenec vypráví o psychologických kořenech sexuálních fantazií psychicky komplikované mladé ženy a zároveň je to sofistikovaná pocta Sestrám Briana De Palmy, Cronenbergově Příliš dokonalé podobě a Rosemary má děťátko Romana Polanského, plná odkazů a dvojitých významů. V souvislosti s motivem dvojčat si Ozon zřejmě oblíbil i dělení obrazu, osově symetrické záběry a zejména pak zrcadla, která cpe do každého třetího záběru, aby dostatečně upozornil na iluzivní hru s divákem, jíž se dopouští od samého začátku. Hraje si s hranicí mezi realitou a fantazií, provrtává se do niterných pochodů v mysli hlavní hrdinky a sype z rukávu rekvizity i zbrklé dějové zvraty, které lze v některých případech lehce interpretovat, leckteré vyžadují k analýze dost pozornosti a přemýšlení a jiné pravděpodobně jen matou. Ve výsledku ale Ozon selhává ve vyprávění poslední třetiny, která působí překombinovaně a chaoticky, stírá se v ní napětí ve vztahu mezi postavami a závěrečná pointa psychologickou rovinu akorát ještě víc komplikuje. Béčkový námět původně knižního thrilleru s erotickými prvky se režisérovi sice podařilo povýšit na umělecké evropské psychologické drama, které vypadá jako Padesát odstínů šedi ve verzi pro náročné a přemýšlející diváky, ale i těm se beztak do paměti nejvíc zaryje jeden jediný záběr - a to hned z úvodu filmu. (11.07.2017)

Navštíveno v rámci Šary Vary ozvěn, protože ve Varech mi do toho pořád něco skákalo. Musím říct, že ten erotický subžánr nebyl to, co mě na tento film nalákalo. Důvodem byl určitě zajímavý popis a navíc chuť na nějaké to psychologično. Dvojitý milenec byl pro mě opravdu výjimečný kousek, protože jsem si zamilovala nevyzpytatelné a nepředvídatelné postavy a Francois Ozon se navíc snaží divákovi opravdu zamotat hlavu. A i když asi trošku napodobuje jiné režisérské kapacity, mně tento snímek opravdu sedl už kvůli svým častým napínavým, někdy až hororově působícím scénám. Nemůžu ale pochválit vše, závěr je dost zmatený a i když svojí teorii mám, bůhví, jestli sám režisér věděl, co chtěl říct. Každopádně slušný francouzský thriller, který mě evokoval na nedávno viděnou Elle na Febio Festu. (17.08.2017)