Noc nevěsty

Priam mystická atmosféra na pozadí boja dvoch ideológií. To museli byť pre sedliakov veru kruté časy. Si predstavte, že si niečo dopestujete a dochováte a potom príde nejaký Picín a časť z toho vám zoberie, v tom lepšom prípade. Odmenou je vám účasť v slávnostnom pochode... Tiež sú tu pekne načrtnuté jednotlivé charaktery, zaujal ma hlavne kňaz (Josef Kemr). Ťažká situácia pre všetkých, v súčasnosti ťažko predstaviteľná. Treba dúfať, že sa niečo podobné už nikdy nevráti. Slušný nadpriemer. 80/100 (10.05.2019)

Další Procházkovo zúčtování s minulostí vyslovené zhruba týmiž slovy jako ta předcházející. Totéž zvykosloví krutosti, jímž (selský) venkov charakterizoval doposud, však s ohledem k tématu konceptualisticky dotváří hra s duchovními reprezentacemi ztvárněnými obyčejnými věcmi, všedními úkony apod., která posléze naznačuje přítomnost metafyzického v běžném životě, ba tento uvádí jako jeden nekonečný souhrn prefigurací evangelijního dramatu, které v podstatě zrcadlí život každého člověka. Procházkovi (ba ani Kachyňovi) však pochopitelně o nic takového nejde: celý ten barokizující dekor, důvtipný, umný a v bdělém kamerovém zraku i úchvatný, má jen prohloubit polemiku, rozmělnit opačné etické principy a jakkoliv nepevný řád ještě hlouběji vychýlit. Ambivalentně je vylíčena již hlavní hrdinka, v níž se neodlišitelně slévá láska, milosrdenství i pýcha, která její vůli k askezi, ba k mučednictví neodstiňuje ani tak hrdostí jako domýšlivostí, a pochopitelně i sama obec věřících, zbloudilá v touhách i potřebách – hmotných i duchovních. Nebylo by správné kohokoliv vinit, ani dívku ani vesničany, ale přesně tak se tento snímek chová: každý záběr viní ten předešlý, aniž by však sám osvětlil tu pravou cestu. Pesimistické rozuzlení, v něž se pracně konstruovaný mikrokosmos zhroutí, alibisticky poodchází od rozepsaných životů a nechává polyfonii umlknout bez naděje v sebemenší echo. (27.12.2017)

Illíkova způsobu vidění se asi nikdy nenabažím. Jan Procházka, obdobně jako Pavel Kohout, prošel genezí od jásajícího soudruha k tomu velmi kritickému. Dlužno dodat, že Procházkovi šlo psaní vždy mnohem lépe než Kohoutovi. Procházka uměl pod rouškou takřka banálního příběhu vystavět velké drama, což ukázal nejen zde, ale například i ve Vánocích s Alžbětou. Vláčet se se sovami do Atén by mohlo býti smysluplnější, nežli opětovně vychvalovat režijní Kachyňovu práci. Takže zůstanu u toho, že Noc nevěsty je filmem zcela a naprosto průměrným. Jen je potřeba doříci, že v rámci Kachyňovy filmografie. (23.03.2016)

Střet dvou fanatismů: Ideologického a náboženského. A v konečné konfrontaci potvrzení nelidskosti obou dvou. Tak na takovémhle tématu se Karel Kachyňa odvážil rýpnout do zahnívajícího režimu, který musel opět přitvrdit, jinak by se definitivně zhroutil. Životní role pro Janu Brejchovou a pozoruhodně hmatatelná atmosféra strachu počátku padesátých let, kterou revizor Anděl zpodobňoval poněkud jinak... Co do autenticity se jedná o perfektní snímek, divácká atraktivita je takřka nulová. (11.05.2007)

Neuvěřitelné, jaké se točily snímky v těch několika málo letech tvůrčí svobody, maličkém ostrůvku mezi schematismem 50. a první půle 60. let a osudově se blížící normalizací let sedmdesátých. K jednomu z nejzásadnějších a nejtraumatičtějších témat novodobé české (a obecně československé) historie, totiž k násilné kolektivizaci českého venkova počátkem 50. let, se ale stačilo vyjádřit jen nepatrné množství filmů (mimo Noci nevěsty ještě fenomenální Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Smuteční slavnost Zdeňka Sirového...) a po sametové revoluci se jejich počet hrubě nerozšiřoval (snad jen Tichá bolest Martina Hollého byla důstojným pokračovatelem této bolestné reflexe, přičemž silných literárních námětů se nabízelo hned několik, kupříkladu mne napadá působivý soubor povídek Čas kopřiv od Josefa Knapa...), takže tvůrčí plod osvědčeného uměleckého tandemu Karel Kachyňa (režie, spolupráce na scénáři) - Jan Procházka (námět - próza Svatá noc, scénář) je společensky navýsost potřebným a nedocenitelným projektem. Syrový černobílý baladický příběh, který je ozvláštněn ještě snahou obou tvůrců pojmenovat a demaskovat nejen fanatismus pohůnků totalitní moci represivního komunistického režimu (sedlák Picin a jeho metafyzický ,,trest", motiv autobusu plného ozbrojených milicionářů je však velmi mrazivý a dané anuluje...), ale zároveň také další totalitu náboženského fanatismu. Obé dohromady pak vyznívá naprosto katastrofálně, motiv rozvratu starého řádu vykresluje nadějeprostý obraz vesnice, kdy komunismus selhal, ale rovněž již zmizela pokora a tradiční víra v Boha, která předtím tvořila rámec tamních životů. Co zůstalo? Neodčinitelná vina a neexistence katarze... Největším kladem Noci nevěsty, mimo nesporné umělecké kvality, je pak fakt, že tvůrci jednoznačně pojmenovali věci pravými jmény, tedy 50. léta 20. století v ČSR jako dobu morální i hmotné devastace... (13.01.2012)