Zabitie posvätného jeleňa

Dokonale mimózní šílenost, která k (ne)dobru přidává artovou masturbaci coby přidanou hodnotu. A ve filmu se masturbuje i doslova. Poté, co se u Aronofskyho rozvinuly přemrštěné mateřské pudy, přidal se k áčkovým režisérům, kterým kvalitně mrdá v palici, i Yorgos Lanthimos, u něhož se pro změnu rozvinuly otcovské pudy. Jsme tak v podstatě svědky strastiplného příběhu špičkového a úspěšného kardiochirurga, kterého pojí s jistým mladíkem podivné, řekněme až posvátné přátelství. Vodí si ho domů, do práce, chodí s ním na procházky, nevynechá ani mladíkovo pozvání k němu domů, kde žije jen se svojí (oplzlou) máti. Tátu měl taky, jenže ten už je v pánu.Jak zemřel a že ho měl v péči právě doktůrek, to všechno vyplave na povrch. Doktorovo rodinné zázemí poznáme po všech stránkách, má manželku, s níž si užívá tak trochu úchylný sex, má dvě děti, je milujícím otcem. Přátelství s mladíkem nemá trhlinu, až dokud jednoho dne záhadně neochoří jeho dvě děti, a ten klučina by v tom mohl mít prsty. Pak se rozjede smrtící ruleta, z níž není úniku, dokud nepadne oběť nejvyšší. Režisér instruuje vše velmi pozvolna, pomalu až hypnoticky, za velmi zlověstného hudebního doprovodu. Chybou je film jednoznačně házet do hororového ranku, jeho chytře zákeřná a mnohdy až neuchopitelná mnohovrstevnost se brání jakémukoliv jednoznačnému žánrovému zařazení. A je to určitě jeden z nejpodivnějších filmů, jaký jsem viděl. Lanthimos má z pekla štěstí, že mu role v té bizarnosti vzali Colin Farrell (už podruhé) a Nicole Kidman, jejichž kreace jsou jednoduše špičkové. O něco hůře jsem pobral týpka Barry Keoghana, který mně osobně připomínal mladší verzi herce Joel Edgertona, kterého v suterénu před každým záběrem zpráskal boxer, následkem čehož mu opuchl oční prostor. Film to určitě není pro každého. Je to přímo obsesivní záležitost, v níž neuvidíte postavy upřímně se smát, nevykazují v podstatě žádnou radost, jde z nich depresivní chlad. Většina scén je postavena na specifických dialozích, pronášených (záměrně) nezúčastněnou formou, které už diváci důvěrně budou znát z předchozího Lanthimosova opusu "Humr". Netradiční kamera často snímá postavy hypnoticky staticky a zpovzdálí. Zapomeňte na tempo, dynamiku, vysvětlující doslovnost a racionální podstatu. Plazení děcek následkem choroby bylo hnusnější než detailní záběr na otevřený hrudník s tepajícím srdcem z úvodu filmu. A proč režisér zvolil pro svůj film netradiční název, když výskyt nějakého "dvanácteráka" nezaznamenáte, to už si jistě vyhledáte sami. Co třeba převedení řecké tragédie do netradiční filmové řeči, že. Zdráhám se napsat, zda se jedná o pozoruhodný film, nebo jen režisérovi excelentně ruplo v bedně. Pravda bude někde uprostřed. A přeci vám přeji s tímhle dílem (ne)příjemný hypnotický stav a pár spolykaných artových spermií k tomu. 7/10 (17.12.2017)

Jsem poměrně dost v rozpacích, co s tím. Za prvé já jako nehororka jsem si to pustila s vyděšenýma očima, co mě čeká. To jsem byla asi tak minutu hned po titulkách. A pak nic a nic a nic, pouze lékař, milující manželka, hodné dětičky a Martin, který je navštěvoval. Dalo se celkem brzy vyvodit, co tam hraje za roli a proč, tak jsem se pomalu prokousala k závěrečnému finále, kde se to malinko pohnulo. Myslím, že ten kdo vybral herce do role Martina, si zaslouží pochvalu, protože ten kluk to hrál tak přesvědčivě hnusně, až mně bylo zle. V mých očích byl v tomhle případě tahounem tohoto "hororu". Já to zvládla hravě a bez úhony na duši a to považuji za kámen úrazu. Přece jen jsem čekala něco víc. Působilo to na mě sterilně, nikdo z účastněných mně nepřirostl k srdci a ten horor nahoře bych vyškrtla. A nebo je tu druhá možnost, že já jako laik jsem ty kvality a hloubku filmu nepostřehla. Ono to snad u hororu ani moc nejde, nevím..................... (24.12.2017)

Ano, tohle opravdu neni nic pro starý fotry nebo dokonce páprdy v plenkách a s popelníkama místo očí. Tahle filmiáda neni zkrátka pro masy, spíš pro vyvolený. Sice pomalu plynoucí, ale s narůstající stopáží stále vyhrocenější hororové drámo, co nespoléhá jen na Farrellovo charisma, (skoro) svlečenou Kidmanku a snad ze samotnýho pekla příchozího spratka Keoghana, ale hlavně na zábavnější formu Sophiiny volby a celkem depresivní hudbu. Takže podivnost, ale mně fakt sedla. Jo a konečná stopáž viděný verze neni sto devět, ale dokonce 121 minut. (22.12.2017)

Zabití racionálního diváka. Ne tohle opravdu není záležitost pro široké masy. Jednodušší mainstreamoví diváci jako verbal by se tomu měli vyhnout. No a my správní iracionální psychopati kterým nevadí si občas dát nějakou tu cáklou artovku si určitě užijeme tuhle exkurzi do světa bez emocí plného chladu beznaděje a totálně jebnutých postav. Farell a Kidmanka herecky výborní a ten kluk je dokonale odpornej. Mě to prostě i přes mega pomalé tempo přišlo hrozně podmanivé celý ten šílený svět ve kterém se protagonisté pohybují mě svým způsobem uhranul. Přispívá k tomu i hypnotická kamera a drásavé nájezdy zlověstné hudby ze kterých mrazí v zádech. No a vysvětlení filmu? No já se k němu dopracoval nakonec vcelku uspokojivě, ale víte co chytráci? neřeknu. Přečtěte si třeba pár externích recenzí které jsou rozepsané do takových detailů, aby to pochopil i ten největší vocas. Pak třeba přestanete psát ty erudovaný ejakuláty v komentářích jak jste to nepochopili a podobně. Tak jako tak hodím oko na další kousky tohohle bláznivýho Řeka. Rozhodně mě zaujal.85% (03.01.2018)

U gréckeho režiséra YORGOSA LANTHIMOSA si nemôžete byť nikdy istí, čo sa na vás chystá, je nepredvídateľný, s extrémnym dôrazom na hĺbku OBRAZU, ako v legendárnom HORORE STANLEYHO KUBRICKA : THE SHINING, ktorý jednak patrí medzi jeho obľúbené, alebo taktiež si treba všímať ďalšiu vec, a to používanie STEADICAMu, vďaka čomu sa vytvára extrémne nepríjemná atmosféra, z ktorej niet úniku. K tomuto pridávam tvorbu rakúskeho provokatéra MICHAELA HANEKEHO, a jeho typický ROZKLAD RODINY. Nechcem sa chváliť, lebo samochvála smrdí, ale dokonalo poznám filmy, ktoré režíroval, a je v nich bádať postupná, nekompromisná štúdia, že aj dobre situovaná família sa môže zo dňa na deň prebudiť do živej, nočnej mory. V zabití posvätného jeleňa som svedkom nejakej, akoby som to nazval, tragédie, akejsi KLIATBY, ktorú zoslal 16 ročný chalanisko, čo sa volá Martin. Obidvaja manželia sú „špičkoví doktori” , a majú dve deti. Čoraz častejšie sa bude okolo Stevena motať tento chalan, ktorý vie, čo robí, a čochvíľa mu povie, ako s ním zatočí, nieže by mu priamo pichol nôž do srdca, ale ublíži mu inak, prostredníctvom toho, že mu „paralyzuje” deti, ktoré stratia cit v nohách, a tak ostávajú ležať na lôžku najprv v špitáli, potom doma. A prečo sa deje to, čo sa deje, zisťujem pomaly a postupne, rozlúsknem tento oriešok, a blížiace sa filmové sekvencie budú „smrdieť ” maximálnou bizarnosťou, ktorá je fascinujúco - geniálna ! Farrell s kidmankou si zahral opätovne aj v Oklamanom, ktorý je popri tomto filme, len slabučký, mierumilovný filmový počin. Čítal som, že sa Colinovi pri čítaní scenára urobilo nevoľno, a podotýkam, že nie je sám ! Barry Keoghan je v úlohe Martina extrémne pokojný, pretože má famózny prehľad o aktuálnej situácii, ale ocitne sa na okamih vo zveráku. Najviac by som chcel oceniť depresívnu réžiu Yorgosa, ktorá je až by som povedal majstrovská, a taktiež univerzálnu, brilantnú kameru Thimiosa Bakatakisa, ktorá si ma obmotala okolo prsta. Colin s Yorgosom si očividne rozumel na predchádzajúcom filme Homár, pričom svoje filmárske HRANICE posunuli ešte o kúsok dopredu, je to oveľa prepracovanejšie, ako sa na prvý pohľad zdá. (21.12.2017)