Klient

Na to, že má jít o "prozíravý naturalistický snímek" mi přišel až moc uměle vykonstruovaný, co se týče chování postav (kdy jediná normálně jednající postava je manžel) a divadelního představení, které má sugerovat jakousi paralelu s jejich životy. Velmi se mi líbila práce s osvětlováním a prostorem na začátku a konci, kdy se postupy variují a dalším plusem bylo působivé vyobrazení rozpadu manželství, nicméně scénář místy trpěl na nelogičnosti, zkratkovitosti a doslovnosti. V lecčem podobné Rodinnému štěstí (bytové drama na konci, postavy nosící masky), ale jeho kvalit to zdaleka nedosahuje. (18.01.2017)

Dvě třetiny jsou uondaná bezemoční nuda. Pak Emad najde násilníka a během 20 minut se odehraje vše dobré, co ve filmu bylo. Určitě by mě víc zajímalo to potom, než to před tím, z čehož vyplývá, že nejsem cílová skupina tohoto snímku. Což znamená, že jasně nemám předpoklady stát se akademikem vybírajícím filmy na Oscara. Já bych ho určitě mnohem raději dala Tonimu Erdamnnovi, ale úplně nejraději V písku - Příslibu svobody. (26.01.2019)

Tak Farhadi na môj vkus až príliš kráča v stopách Rozchodu Nadera a Simin, jedine že by Klient bola nejaká druhá časť voľnej trilógie. Interiéry, divadeľnosť, dlhá expozícia, náhoda/nehoda/zločin, ktorý rozhýbe dej a začne rozohrávať psychologickú hru manželov a ich blízkeho okolia. A všade zase peugeoty :) Možno ako pri Rozchode film docením viac na druhý krát, zatiaľ som trochu rozľadený z jeho jednoduchosti a svojim spôsobom aj predvídateľnosti. Je fajn, že sa z toho nestala v prvom pláne detektívka s detektívom na vlastnú päsť a ide skutočne o tú psychológiu. Lenže práve odľahčené momenty ako bláznenie s kamoškiným dieťaťom mi pripadajú smerodatnejšie ako dominujúce divadelne vypäté scény. Tu zisťujeme, čo možno Emadovi a Rane v spoločnom živote skutočne chýba. (14.09.2017)

Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70% (11.01.2017)

Styl je jevištní bytově divadelní. Střízlivě civilní výraz pomáhá režisérovi budovat výbušné napětí ze zdánlivě idylických chvilek, třeba při dětské návštěvě u večeře. Kvůli konečnému efektu se zápletka poněkud uměle komplikuje, nicméně pointa ve finále nese vedle originality i čistou sílu – jako vždy, když se volí mezi trestem a slitováním. Režisér za tento film dostav svého už druhého Oscara nechápu, pro tentokrát slavnostní ceremoniál bojkotoval kvůli Trumpovu přístupu k cizincům z muslimských zemí. Muslimů a jejich agresivního náboženství se všude bojí a Trumpovo rozhodnutí se mi zdá logické. Já u nás muslimy také nechci. Jsou známí tím, že se nikde nepřizpůsobí místní kultuře a vytváří izolované komunity. Před zákony země, kam přišli dávají přednost zákonům svého Boha. Dalo by se říct, že praktickým realizováním Koránu vznikne ráj Islámského státu. (11.04.2020)