Olli Mäki

Už jsem viděl slušnou řádku boxerských filmů, a nutno uznat, že tenhle je opravdu jiný. Pekař z Kokkoly jakoby ani nechtěl být mistrem světa, protože jeho život právě dostal jiný smysl, a on chce být jen obyčejně šťastný. Z toho prostě nového Rockyho neuděláte (ostatně Juho Kuosmanen se ani o nic takového nesnažil). Těžko bych film popsal jako romanci, ale v jeho jinakosti je jistý půvab. (21.09.2020)

Velmi příjemný, skromný film o stejně naladěném, lidsky sympatickém pekaři a mistrovi světa v lehké váze, jenž si tuto svou prozatímní nálepku veze s sebou do Helsinek na svůj nejšťastnější den v životě, kterým je nepochybně 17. srpen ´62. Nikdy na něj nezapomene, v ten den se rozhodl, a šel do toho, jo...také absolvoval několikaminutový boxerský zápas. Vynikající režie, herectví i krásný romantický příběh o naplnění svých životních cílů. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (09.05.2017)

Nejprachobyčejnější den v životě Olliho Mäkiho. Iluze šedesátek je sice povedená, ale film je tak civilní a uvěřitelný a humor tak jemný, až to občas bolí. Fakt tyjo, chlap se má dostat do formy před životnim zápasem a místo toho aby se brodil ve sněhu s kládou na ramenou, tak tam pobíhá kolem Dagmar Veškrnový. Kámoš řikal, že kdyby se při závěrečnym vážení Olli nedostal pod váhovou hranici 57kg a jeho šance na titul by vyprchaly už v tom momentě, dal by jasnejch 5 hvězd. To by mi sice přišlo taky jako dost srandovní vyústění, ale zase nějakym pořádnym boxem bych nepohrdnul. Ten zápas o titul mohl klidně zůstat takovej jakej byl, ale mohlo se k tomu přihodit víc kvalitního mlácení do žeber, i kdyby z tréninku. (65%) (08.07.2016)

Priaznivci boxu všetkých krajín spojte sa a choďte o kina. Olli Maki nie je žiaden filmový zázrak, nie je to žiaden art plný symbolov a metafor a nemá ani takého kontroverzného hrdinu, ako bol Tony La Motta. Nie je to ani sociálna dráma z Fínska 60. rokov, nedočkáte sa ani dramatických a emocionálnych scén. Na záporáka zabudnite a na napínavý boxerský zápas tiež. Napriek všetkému a vďaka všednosti mám ale z filmu veľmi dobrý pocit, asi je to aj tým, že mám športové filmy rád. Proste v zdravom tele zdravý duch, ukončím komentár podobne, ako som začal, budovateľským citátom. (18.05.2017)

Z rozhovoru s režisérem: Olli má Alzheimera v pokročilém stadiu, ale stále si pamatuje staré události. Vyprávěl mi o tom zápase na mistrovství v roce 1962, a když mi na konci příběhu řekl: „Byl to ten nejšťastnější den mého života,“ a usmíval se při tom, musel jsem se nevěřícně zeptat: „Jak to?“ A on mi vyprávěl, že v ten samý den si s Raijou koupili snubní prstýnky. Hezký příběh, pomyslel jsem si, ale trochu moc klasický na to, aby ho někdo znovu převyprávěl. Ale jak šel čas, Olliho příběh mi nešel z hlavy. Boxerský film, který vlastně vůbec není o boxu, ale o lásce. Pokud si o tomhle filmu přečtete i jen něco málo, pravděpodobně narazíte právě na tohle tvrzení. A právě proto je příběh Olliho Mäkiho na můj vkus hrozně moc emocionálně plochý a prázdný. Vypadá to fakt stylově a příběh opravdu skrývá velký potenciál. Jenže právě ta rovina romance je značně nevyužitá a když se zpětně ohlédnu, stejně mi přijde, že to je vlastně spíš o boxu. A to je velká škoda. Podobně jako před pár lety u polské Idy, nabízí se otázka, zda by Olli nebyl jen jedním z mnoha černobílých filmů, kdyby byl natočen v době, kdy by svojí vizuální stránkou nikterak nevynikal. 6/10 (28.03.2017)