Paterson

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Poetika všednosti zní jako téma povědomé i mainstreamovému publiku, ale Jim Jarmusch si přeci jen našel cestu, jak to udělat jinak. Citované nerýmované verše budou nejspíš mnohým připadat jako wtf, ale nakonec, když se do toho člověk ponoří, se v tom dá najít určité kouzlo. Na Paterson se mi podařilo se správně, artově naladit, a tak tomu odpovídá i mé hodnocení... 7/10 (19.02.2017)

Všedně nevšední, poeticky laděný film s důrazem na vnímavost k přítomnému okamžiku. Vím, že spoustě lidem takové pomalu plynoucí filmy nevyhovují, ale v případě tohoto filmu se mi zdálo, že to opravdu dost přidává na atmosféře a hloubce. Stejně tak ona "poetika" není jen samoúčelným prvkem (není to taková ta poetika zahleděná sama do sebe), ale jde o poetiku všedního života, která nepostrádá smysl pro humor. Během filmu mě jen trochu mátla ta symbolika (pořád jsem si říkala: "Co mají sakra znamenat ta neustále se objevující dvojčata? Co tím film chce říct?") Naštěstí je to ale ten druh filmu, který vám i po skončení utkví v hlavě a donutí vás přemýšlet, takže mi to docvaklo až po skončení. Očividně jde o důraz na dualitu (dualismus). Všichni lidé jsou stejní a zároveň různí, tvůrčí i naprosto všední, aktivní a měnící se i naprosto rutinní až pasivní, zkrátka černí a bílí, Jin a Jang. A to tvoří celek života. Tak nějak si to vykládám já a zdá se mi, že film nabízí řadu prvků, které to podporují. Ale asi zálěží na každém divákovi, co si z toho vezme. Každopádně to byl pro mě hodně (všedně) nevšední filmový zážitek s příjemnou atmosférou i humorem, a navíc samozřejmě s úžasným Adamem Driverem. Jeho civilní herectví je radost sledovat. Japonský "aha" moment na konci byl už jen takovou třešničkou na dortu. :) ~(4,3★)~ (17.04.2021)

Vypůjčím si, co jsem včera napsal k Intimnímu osvětlení: "Pokud točit filmy lyrické, pocitové a víceméně bezdějové, tak se zajímavými, rozlišitelnými postavami, nadhledem a humornými scénkami, a především - s rozumnou stopáží". Z těchto podmínek splňuje Paterson jednu, a to nadhled a lehký humor. Stopáž o dvou hodinách je přepálená a kdyby se z toho vyškrtly 3-4 dny, nic by se nestalo. Moje sympatie nezískaly ani hlavní dvě postavy, on hodný ňouma, co neumí říct ne, a ona, která nejspíš nemá moc talent, ale dohání to sebevědomím a přesvědčením o vlastní jediněčnosti. 50 % (03.07.2016)

Carlos William Carlos: „No ideas but in things.“ Trochu mě překvapuje, že tu nikdo nezmiňuje americké civilní básníky, jako jsou William Carlos Williams (skutečnému městu Paterson věnoval stejnojmennou rozsáhlou báseň, z které je i výše uvedený citát, který ve filmu zazní z úst rappera v prádelně), Wallace Stevens nebo Frank O’Hara, protože film je v podstatě poctou jejich dílu. A jejich knihy jsou ve filmu několikrát zcela úmyslně v záběru. Autorem básní použitých ve filmu je básník Ron Padgett, čtyři básně jsou starší - Love Poem, Poem (I’m in the house), Glow, Pumpkin - a další tři - Another One, The Run, The Line - napsal přímo pro film. Autorem básně Water Falls je sám Jarmusch. Paterson je o poezii každodenního života a kráse všedního dne. Sedm dní v týdnu, každý je stejný, každý je jiný, každý je krásný. Co je neobyčnějšího, než žít obyčejný život, dělat obyčejnou práci a psát při tom obyčejné básně? Patersonových básní podle mě na konci vůbec není škoda, protože to byly básně psané na vodu a sám básník to věděl. Básně není ani tak podstatné číst, jako je důležité je psát! Dokud budeme psát básně, budeme žít. Jak říká v jednom rozhovoru sám Jarmusch: „I love poets because I never met a poet that was doing it for money.“ (03.08.2016)