Môj život bezo mňa

Strhující filmový pohled na život sociálně slabších, uvnitř ale šťastných a skromných lidí, jejichž osud však štěstí neskýtá. Režisérka Isabel Coixet natočila skutečně dechberoucí a pohlcující výpověď o hodnotách, se kterými se v životě setkáváme a které chybně upřednostňujeme. Citlivě a formálně dokonale natočený osud 23 leté dívky s nevyléčitelnou nemocí, kterou s životním výkonem odehrála Sarah Polley, je popsán natolik empaticky, že jsem během filmu několikrát neudržel slzy. Z vlastní zkušenosti vám potvrdím, že vcítění a pochopení je pro diváka snazší, pokud jste znali někoho mladého, kdo si tímto prošel, takové příběhy totiž opravdu existují... Můj život beze mne je nejkrásnější smutný film vůbec... 100 % (30.03.2020)

Mladá žena, která má za sebou asi ne příliš přívětivé dětství, otec v kriminále a věčně naštvaná, usoužená matka. V 17-ti první dítě, v 19-ti druhé a ve třiadvaceti konečná diagnóza. Manžel je její první láska, mladý, nevyzrálý, neschopný zabezpečit rodinu. Ann je odjakživa zvyklá postarat se sama o sebe i o ostatní. A to je klíč k jejímu rozhodnutí... Věřím, že taková bytost může existovat, nesobecká a milující. (19.12.2018)

Oceňuji zřejmý záměr neudělat z filmu sentimentální vyděračskou limonádu o umírání prostřednictvím houpačky pocitů - hysterií strachu počínaje, bobříkem odvahy konče, ale přes velmi sympatický přístup k roli Sarah Polley mi přece jen postoj hlavní hrdinky ke svému náhlému zvratu ve zdravotním stavu přišel nepřirozeně stoický. (28.07.2005)

Ach to bylo krásný a jak jsem si poplakala, jako dlouho ne. Sarah byla úžasná a vůbec všichni byli báječní. Hudba geniálně podkreslující děj, téma děsivé a přesto tolik ze života...Je to ten druh filmů, na který musíte mít náladu, ale pokud se to sejde, jak má, pokud se správně trefíte, pak jste ztraceni...v tom dobrém slova smyslu. (18.04.2010)

Hm... zbyvaji vam 3 mesice zivota, co se da / musi stihnout? Nahrajete dceram narozeninova prani az do osmnacti, navstivite otce ve vezeni, zacnete si vasnivy romanek, najdete pro manzela a deti novou mamu, udelate konecne neco se svymi vlasy... (a nikomu o tom nereknete) Ann se davno smirila s velmi skromnym zivotem ("Mela jsem dite v sedmnacti s prvnim klukem, ktereho jsem polibila") a s podobnym silnym stylem prijala i rakovinu. Nastesti to neni hysterka, ale pomerne inteligentni a odhodlana divka, ktera nedovoli filmu sklouzavat do klise a nesnesitelne melodramaticnosti podobnych snimku. O to se nakonec reziserka Coixet ani nepokousela a s dokonale prirozenou Sarah Polley natocily realisticky (?) pohled na necekany konec zivota cloveka, ktery si nemuze dovolit vsechno zahodit a odjet na cestu kolem sveta. Vse samozrejme jako vzdy vzejde z uveritelnosti postav, v tomhle smeru snad pro film nebyla stastnejsi volba nez drobounka Polley, zvladajici z Ann vytvorit lidskou bytost uz sklopenim oci a par usmevy. Z obrazovky nesleze v jedinem zaberu a sympatie, ktere si dokaze ziskat jsou v zaveru pro divaka... smrtici. "Nikdy sis nemyslela, ze si budes uzivat dest a zvuk listu, jako lide z knih, ktere jsi nemohla cist" (24.10.2009)