Café Society

Woody Allen napsal scénář z povinosti a obsadil do hlavní role svojí mladší verzi. Vzhledem k tempu jakým píše scénáře a následně na ně natočí filmy, musela přijít chvíle, kdy dojdou nápady. Ta chvíle je tady. Jak tomu posledních X let bývá zvykem, zápletka je opět kombinací partnerských vztahů a umění všeobecně. O hlavní postavě Bobbym se mluví jako o nesmělém hochovi a přitom je naopak skoro až zvláštní, jak takový hubený kluk s ohnutými zády dokáže být tak společenský a sebevědomí. I zde se trochu ukazuje, že vznikající vztahy jsou více méně zásluha zázraku. Je to takový vysněný svět Woodyho Allena. Celkově bohužel scénář nikam moc nevede a spíš se jen čeká, co z toho nakonec bude. Na tento moment se čeká tak dlouho, až to celé skončí. Možná za rok to bude lepší. (01.11.2017)

Allen točí pořád to samé, ale stále více opojněji a vyzrále a ve stále více vycizelovaném formálním kabátu. Další přesná a dokonale trefené vztahovka z dob 30-40 let v neodolatelném lesku zašlé slávy dávných párty kabaretů, kudrlinek a noblesy tehdejší smetánky. Film, který má tím větší sílu, čím vícekrát se v jednotlivých vztahových a emocionálních rozloženích hlavních hrdinů najdete. Jednou se na Woodyho bude hodně vzpomínat, jelikož dokázal extrahovat kupu věcí ze života a položit to do filmu s noblesou a nadhledem, zároveň však krystalicky čistou pravdou jako málokterý filmař. A to vše originálním a typicky svérázným způsobem, který se mu stal vlastní a aplikuje ho jako svůj typický trendy trademark. (16.02.2017)

Rozpaky. Asi jsem zvyklá na mnohem schopnější herce v Allenových filmech, kteří jeho postavám umějí dát patřičný punc. Utrápená hrbatá z upíří ságy pro puberťáky mezi ně rozhodně nepatří. Chápu, že si pan režisér takto hledá mladé publikum, mě to ale vadilo. Woodyho filmy mám ráda, tento se mi nelíbil. (12.02.2019)

V podstatě standardní "allenovka", chce se napsat, jaké mistr točí v posledních letech jak na běžícím pásu - jeden rok je to trochu lepší, druhý trochu slabší, ale pořád si to drží svou relativně vysokou laťku filmařské kvality. Diváka obeznámeného s Allenovou produkcí posledních let ten film v podstatě nemá šanci nějak překvapit - objevují se tam stále ty samé motivy a myšlenky, vždy jen v trochu jiných kulisách - a s jiným obsazením. To letošní mi zrovna dvakrát nesedlo, ale to je výtka čistě subjektivní - herectví Kristen Stewart jsem nikdy na chuť moc nepřišel, Jesse Eisenberg to samé v bleděmodrém, a naopak Blake Lively, kterou mám velmi rád, tam bohužel nemá tolik hereckého prostoru, kolik bych si přál. Ačkoli bych si zde klidně mohl povzdychnout, že už se Allen vážně opakuje, až to nudí, nakonec mi ten film stejně tak nějak sednul - snad je to tím, že jsem na něj už v květnu - kdy běžel v Cannes - četl v Lidovkách pochvalnou recenzi, která mě asi příjemně navnadila, že to letos bude stát za to, a pak možná proto, že jsem to viděl v kině naplněném Allenovými věrnými diváky, kteří mají jeho filmy prostě rádi a stále je baví. Navíc je tam několik opravdu hezkých momentů (rande na jazzovém koncertě apod.), nádherné nasvícení většiny scén (hollywoodské světlo) a výborný konec, který mě vyloženě potěšil. Marná sláva, ale za sebe vím, že za rok na dalšího nového Allena zase vyrazím - a už teď se na to těším. (12.07.2016)

Nevím proč ten hype okolo, když je to prostě jen další tuctová Allenovka, kterou beztak natočil jen proto aby dodržel ten svůj každoroční interval... Tentokrát je to zase jednou z prstu vycucaný random recyklát... Atmoška fajn, hudba do pohody, styl to má (jako vždy), herecky dejme tomu v normě.... ale tak nějak to nemá srdce. Jakoby Allen neměl (umělecky) co říct a tak si to (zase jednou) intelektuálně vykonstruoval..... Až si říkám jestli se vůbec ještě dočkáme něčeho tak povedeného jako byla Půlnoc v Paříži :/ (01.10.2016)