Sicario: Nájomný zabijak

Atmosféra tam je. Výborne! To je nepochybné. Navyše podporená priliehavou hudbou. Skvelé! Menej skvelé je to, o čom sa rozpráva: že teda tá drogová mafia je až moc premakaná. Preto proti nej vykročiť treba ešte "rafinovanejšie". Kto príde do systému odhaľovania jej bossov z vonkajšieho prostredia, nemá šancu niečo relevantné pochopiť. A ak tú šancu predsa len dostane, padne automaticky do hovna. Pretože systém je taký. Zločin, aby sa dal potrieť a zlikvidovať, je treba zároveň z druhej strany podporovať. Je to všetko komplikované a neprehľadné. Navyše kopa policajtov je podplatených mafiou. Tak sa mlčí o dôležitých akciách. Hrá sa na obe strany. Veď dobre, dobre. Celé je to nejako scénaristicky divne uchopené, čo skvele rozobral v komentári užívateľ Maq. Len k podstate celého (drogového) problému veľmi stručne toľkoto: ak by Američania nezakázali užívať, pestovať a predávať istú skupinu látok a nevytvorili systém kriminálnej perzekúcie takéhoto konania, filmy ako Sicario by stratili opodstatnenie. Pretože celý drogový biznis by držal štát za regulované ceny. Podobne ako pri alkohole a nikotíne. Pestovanie a výroba čohokoľvek by bolo povolené všetkým. Tam síce tiež existuje domáci nelegálne pálený alebo pašovaný segment trhu, ale ten vyplýva len z rozdielnych cien cíg a alkoholu v rôznych štátoch alebo zo snahy ušetriť a rozhodne netvorí ústrednú časť alko/tabako biznisu. Čiže z ciel a daní, čo sú ďalšie výpalnícke inštitúty štátu. Nuž a peniaze vynakladané na boj s drogovou mafiou (ktorú aj tak vždy tak či onak štát podporuje) by mohli byť pri úplnej legalizácii všetkých drôg bez výnimky vynaložené úplne inde a oveľa efektívnejšie. Alebo sú miliardy vynaložené na protidrogovú politiku účelnejšie ako vzdelanie, zdravotníctvo a veda? (11.01.2016)

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)

Až na úvodní sekvenci, ve které FBI vezme náklaďák, projede s ním dům a najde v něm cosi zapáchajícího, mi Denis Villeneuve opět potvrdil, že je opravdu režisérem jednoho filmu. Dlouho jsem neviděl tak nudný a nezajímavý snímek, který mi byl postupem času čím dál víc lhostejný. Kam jsi dal oči, Benicio? (08.11.2018)

Pronudit se až do úplného konce mi dalo opravdu zabrat. Film o kterém jsem přesně věděl, že půjde úplně mimo mě, ale Jindros mě přesvědčil, že ne. Z toho, že jsem se nemýlil, nemám vůbec žádnou radost, protože jsem ty dvě hodiny mohl strávit něčím zábavnějším. Třeba čučením do zdi. Hodnotit to pro mě není jednoduché, protože stejně jako mě nebavil ten film, mě nebaví ani poskvrňovat jeho památku všem jeho zdejším fanouškům se sympatickými přezdívkami jako Morholt, Čumbrk, noriaki, Pedros, vladce a venomen. Ale co, myslím že při těch 24 613 hodnoceních už tomu ten průměr stejně moc nezkazím... PS: Verbal je fakt úchyl. Ta jeho Emíly má (alespoň tady) asi tolik šarmu jako průměrná uklízečka z Dolních Vítkovic. Přemítání o uklízečkách z Dolních Vítkovic byla mimochodem jedna z mnoha bizarních pomůcek, kterými jsem si krátil dlouhou chvíli při sledování tohoto snímku. Ale já to věděl, Jindrosi! Už tolik let jsem věděl, že tohle není nic pro mě. Tak aspoň že to teď vím už úplně jistě. (01.12.2020)