Ida

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá. (08.07.2014)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)

Tak nám tu letos opět přibyl další přírůstek v žánru prudící art. Vyznačuje se údajně originálním použitím kamery, což znamená, že koukáme na useknutou hlavu tvoří cca 1/3 záběru, zbytek záběru se skládá ze zcela nijakého pozadí. Další specialitou je snímání budovy takovým způsobem, aby se nám do záběru nevešla celá a jdoucí postavy, která po chvíli chůze ze záběru vypadne. Toto je zajisté velmi inovativní a novátorské, neboť se jedná o snímání natolik hnusné, že doposud nikdo nebyl natolik necitelný, aby ho použil. Leč manýra je manýra, a aby art skutečně vypadal artově, nelze si od podobně pitomých nápadů pomoci. Dále se jedná o film, v němž se na první pohled nic neděje, postavám chybí psychologický podklad, a tudíž si do nich můžeme vesele projektovat, cokoliv se nám zlíbí a údajně objevovat nečekané hlubiny snímku. Pravděpodobně se však jednalo spíše o tvůrčí lenost, při níž se doufalo v to, že film, který nás ani na vteřinu nepřestane přesvědčovat o své uměleckosti, k tomuto hlubinnému vytahování zlata z koňského lejna vybudí, všichni budou chrochtat blahem, že ve svých nudných životech pro jednou alespoň částečně využili mozkovou kapacitu a vůbec si v tom vytržení nevšimnou, o jak moc nanicovatý snímek se jedná. (01.03.2015)

Převezmu kus názoru z nejmenované recenze: Kdyby byla Ida natočena někdy v 60. letech, pravděpodobně by byla zapomenuta ve vlně (Vlně) podobných snímků. Protože však vznikla dnes, odnáší si jednu cenu za druhou. Abych ovšem nepůsobil jako kritik podobných pokusů. Naopak oceňuji, když se někdo v dnešní době pokouší navázat na léta minulá za pomoci umělecké formy, která se dnes již tak těžko napodobuje. Samotná Ida (film i postava) na mě však působila natolik odcizeně, že jsem se nebyl schopný dokopat k jakýmkoli emocím. A to samé platí i o kameře. Jednotlivé záběry působily jako čirý kompoziční orgasmus, který ale v celkovém vyznění budil dojem sterility a totálního odcizení, které ve mě ovšem nezanechalo tu "správnou" filmovou depresi. 5/10 (20.01.2015)

Polsko, šedesátá léta. Smutná road movie osudů dvou křehkých žen odhalujících tajemství své rodiny. Naivita, čistota, uzavřenost Anny a Wanda, stejně krásná, tvořící však svou zkušeností, ztrhaností i minulostí ostrý kontrast. Síla jejich střetnutí, lehkost Pawlikowského vyprávění, neskutečné krásy jednotlivých obrazů. A ta naprostá beznaděj, když ono setkání a zkušenost zasáhne duši každé neskutečně, samotný život však směřuje stále stejně do prázdna. (22.10.2014)