Pianistka

Na tomto námětu by se mohli psychologové a psychiatři pěkně vyřádit. Nepolezu jim do řemesla a nebudu tu rozebírat všemožné příčiny, následky a kvality ztvárněných úchylek. Každopádně matka neměla na Eriku příliš dobrý vliv. :) Pianistka je opravdu z těch náročnějších filmů, které nutně musejí v divákovi zanechat jistou stopu. (19.10.2010)

Zběsilý boj poraněného zvířete vyloučeného ze smečky - c, cis, d, dis, moll, rána, f, fis, g, gis, rána – poraněné zvíře krvácí a klade tlapy na klavír – zbytky své zvířecí bolesti zahrává dovnitř, do kláves – hudba, moll, molo, po němž tápe, otrok své i mateřské vášně. Pod Schubertovými podtóny přeplazí moře a ulehá za horizontem, rozkvétá a bije se v hruď. Zloba, závist, strach. Zlo je léčí, a současně škodí. Plodí zběsilou hru na honěnou. Uštvané zvíře svůj hrdý kruh s já-zvířetem, já-člověkem, dcerou i milenkou rozetne a srovná do čáry až sebesmrtí. Stáli jsme opodál, na břehu a dívali se - krvácíme… (17.12.2008)

Nic méně než film o lásce. Lásce dvou odlišných lidí. Paradoxem (je to Haneke takže paradox je povinný) je, že hlavní hrdinka ví, co chce (a dokáže si o to smysluplně říci a to není zrovna samozřejmé nejen pokud patříte mezi sexuálně narušené), zatímco její mladý milenec se potácí mezi svou normalitou a touhou po ní. (30.07.2009)

Pianistka se velmi těžko vstřebává a ještě hůř se o ní píše (komentář může obsahovat spoilery). Předně musíme sledovat dva komplikované, vyhrocené vztahy (matka x dcera, učitelka x žák) a navíc v průběhu filmu přehodnocovat názor na jednotlivé postavy. Haneke opět, jak je jeho dobrým zvykem, nechutně manipuluje s divákem, když ho nejprve donutí Eriku za její jednání nenávidět, aby ji posléze učinil obětí prachsprostého, čítankového znásilnění. Na jednu stranu se v tu chvíli vkrádají nebezpečně misogynní myšlenky jako "to má za to", na straně druhé se objevuje lítost a vztek nad bezmocností hlavní (anti)hrdinky, která je navíc do značné míry dílem přehnaně protektivní a incestuálně-despotické matky. Tahle morální facka, kterou nám režisér uštědřuje, není nepodobná té z Funny Games nebo z Tarantinových Hanebných Panchartů (inferno v divadle) a vytváří možná ještě silnější kognitivní disonanci. Nakonec to vše můžeme číst jako tragický příběh o ženské (nebo i obecně lidské) impotenci, kde neschopnost zdravě se sexuálně vyjadřovat úzce souvisí s neschopností plně se realizovat v profesním/uměleckém/tvůrčím životě. _____ Nejprve jsem vůbec netušil jak film hodnotit, ale za takhle výjimečné zprostředkování protichůdných emocí musím jít na max. Haneke je ďábel. (19.02.2011)

Anatomie obsese a sadomasochismu v ženském vydání, Hitchcock na feministický tón až velmi svého druhu? To jsou otázky, které napadnou poučenějšího diváka při zhlížení tohoto filmu. Kontrast několikerého života stárnoucí vážené profesorky prestižní vídeňské konzervatoře se zauzluje ve zřídka vídané vášni vlastně ne zcela dovršené a o to zmatenější patologie. Jeden muž je z toho jelen s i bez parohů. Zřejmě právě tyto zákruty a jejich vysledovávání jsou smyslem a posláním filmu taženého právě Huppertovou, která i tady stvrzuje univerzálnost svého hereckého záběru. V zcela nezvyklé úloze ale vystupuje i Girardotová, z jejíž matky-megery-strigy jde nezastíraná hrůza. Citový vztah dcery a matky je stejně zmatený jako dceřin vztah ke studentovi a dotváří jeden bludný kruh narušeného a nešťastného osudu, který touží také po slunci a výšinách snového života ideálních lidí. Asi je dobré vědět, co všechno ještě patří do našeho světa. A rozporuplný pocit z filmu je pravděpodobně nejlepší odpovědí na otázku po režisérově a scénáristově motivu. (27.08.2007)